Věřit v Ježíše i věřit Ježíšovi. A také milovat.
Jan 20,19-31
2. neděle velikonoční
Už od nepaměti je 2. neděle velikonoční v církvi slavena jako Neděle Božího milosrdenství. I když oficiálně byla jako taková vyhlášena až r. 2000, papežem Janem Pavlem II. Tento polský papež měl blízko ke světici sv. Faustyně, která se v církvi zasadila o rozšíření pobožnosti Korunky Božího milosrdenství a o úctu k obrazu Božího milosrdenství. Zastavme se u něho, je vám všem jistě dobře známý. Ze srdce Ježíšova se řine proud světla a jeho ruce a nohy nesou krvavé rány po hřebech z kříže. Proč tento obraz zdůrazňuji? Pro jistou souvislost s dnešním evangeliem.
Blíží se večer prvního dne po sobotě, prvého v týdnu, což zřetelně ukazuje na den Kristova Vzkříšení. Tu „Ježíš stanul uprostřed svých učedníků, řekl jim: „Pokoj vám“ a po těch slovech jim ukázal ruce i bok“.
Odhalil jim tak viditelná místa svého utrpení – probité ruce a bok, z něhož vytékala krev a voda, tyto symboly církve a Eucharistie. Stejně tak zdůrazňuje i milostivý obraz Božího milosrdenství tyto Kristovy rány, ale jeho centrem je Kristovo srdce. Vždyť jeho otevřením, (skrze vojákovu ránu kopím), se do celého světa rozlil proud světla a začal jakoby vytékat onen nevysychající proud Božího milosrdenství.
Tolik tedy úvodem k neděli milosrdenství a teď k tomu nejpodstatnějšímu, co se při ní odehrálo. K setkání Ježíše s učedníky. Zatímco Ježíš vyšel ze zavřeného hrobu do světla, učedníci jsou naopak uzavřeni v temnotách, v hrobu, svého strachu a krčí se zmatení a ustrašení, za zavřenými dveřmi. Mají strach – a strach vždycky svírá, ochromuje, uzavírá do izolace a vnitřních temnot. Lékem proti strachu je pokoj, radost, povzbuzení, a tohoto léku se učedníkům dostane právě při příchodu Ježíše.
Přichází, ničím a nikým neomezen; prochází skrze zavřené dveře, skrze hradby zdí (i naše zavřená srdce) a sděluje učedníkům, (nám, celému světu): „Pokoj vám!“ Ano, POKOJ VÁM. Není důležitějšího, mocnějšího, krásnějšího pozdravu. Pokoj - Shalom.
Přání pokoje, je přáním přesahující všechny známé a myslitelné pozdravy (co nám společenská pravidla a tradiční zvyky nabízejí). V přání pokoje je zahrnuto vše, co člověk potřebuje. Vnitřní sílu, odvahu, lahodnou laskavost i utišující přijetí. Smíření a odpuštění. Radost a odhodlání. Mír od všeho neklidu, napětí a násilí – ať zvnějšku, stejně jako z našeho „nepokojného srdce“ (viz sv. Augustin: Nepokojné je naše srdce, Pane, dokud nespočine v Tobě.“). Přání pokoje je nade všechna přání. A právě s ním přichází Ježíš mezi své učedníky. „Pokoj vám!“
Poté, aby je zbavil strachu a pochybností, jim ukazuje své rány. Rány, které jsou ozvěnou jeho utrpení i zřetelným důkazem jeho lásky. Je to On! Živý! Znovu zazní – „Pokoj vám“. Je třeba utišit tu bouři strachu, přívaly nejistoty, temnoty pochybností a snad i zděšení. Nebojte se! Pokoj vám.
Ježíš nepřišel na společenskou návštěvu. Přišel, aby povzbudil své nejbližší, své učedníky a apoštoly. Přišel, aby za dveřmi večeřadla dal prostor pro vznik církve. (Když před čtyřmi (?) dny tamtéž (?) s nimi pojedl Velikonoční večeři, večeři Pesahu, při níž proměnil chléb a víno ve své tělo a krev.)
„Pokoj vám!“ To jsou slova pro společenství první církve. „Pokoj vám“, jsou slova i pro dnešní církev (ne nadarmo je opakujeme při každém pozdravení pokoje při mši sv.)
„Pokoj vám!“ Ano, i my jsme adresáty tohoto jeho pokoje. A neméně potřebnými. Vždyť i my jsme zmítáni mnohými pochybnostmi, obavami, skličováni úzkostí a ochromeni strachem.
Zejména o letošních velikonocích potřebujeme, možná více než kdy jindy, slyšet ono Kristovo „pokoj vám“. Zavřeni, izolováni – také ze strachu: z nakažení, z onemocnění i rizika smrti, za zdmi svých domovů, bez možnosti přijmout posilu Kristova těla a krve a podat bratřím a sestrám ruku s pozdravením pokoje. Jak moc potřebujeme právě nyní slyšet povzbuzení od Kristova hrobu: „Nebojte se!“ a z večeřadla církve: „Pokoj vám!“. (Ještě štěstí, že díky sdělovacím prostředkům, médiím všeho druhu, můžeme být, alespoň na dálku, virtuálně, spojeni se svými kněžími, biskupy, dokonce každodenně i se Svatým Otcem Františkem.) Možná právě ty letošní velikonoce, zbaveny všeho, nač jsme byli zvyklí, co jsme brali za samozřejmost, nám dají možnost si více uvědomit hloubku a význam velikonoc v našem životě. A také nezbytnost, důležitost a nenahraditelnost církve. (Možná, že tyto „orouškované velikonoce“ budou těmi nejhlouběji a nejintenzivněji prožitými – což není Bůh tím nejskvělejším režizérem, používající zdánlivé zlo pro naše, ještě větší dobro?)
Dnešní evangelium skrývá ještě jednu epizodu. Onu lapálii sv. apoštola Tomáše. Nevíme, proč nebyl toho večera spolu s učedníky, proč byl mimo společenství církve. Víme však, díky Janovu svědectví, jak se postavil ke zprávě o přítomném Kristu. „Nevěřím!“ Co víc: „dokud se na vlastní oči, dotekem svých rukou nepřesvědčím, neuvěřím!“
Týden si tento „nevěřící Tomáš“ musel počkat na živý důkaz. Na setkání s Ježíšem tváří v tvář. Poté, když je Ježíš opět pozdraví svým „Pokoj vám“, jemně a bez výčitek pozve Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Nic z toho Tomáš nepotřebuje. On věří. Bez pochybností, bez důkazů. Odpoví, spíše vyhrkne, své vyznání víry a lásky: „Pán můj a Bůh můj!“ V jeho slovech je všechna vroucnost a úcta, jíž je plný. Další Kristova slova, navenek adresovaná jemu, už ani nepotřebuje: „Protože jsi mne uviděl, uvěřil jsi.“ Kdo však potřebuje slyšet, jsme my – ano my. Nám, všem křesťanům, je určeno ono: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Ano, nám je zapotřebí, stejně naléhavě a nezbytně, věřit. Věřit v Ježíše i věřit Ježíšovi. A také milovat. A doufat, že v záři osobního setkání s Kristem, i my, oslněni, stejně spontánně a beze strachu, spolu se sv. Tomášem, budeme moci říci: „Pán můj a Bůh můj.“ (Ať už v modlitbě, adoraci či jednou Kristu tváří v tvář.)
Jiří Vojtěch Černý
