05.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Velká duchovní vzpruha a útěcha

Velká duchovní vzpruha a útěcha

Žid 13,1-8

Mk 6,14-29

Pátek 4. týdne

Evangelium, s krutou scénou na hostině u Heroda, výrazně kontrastuje s úryvkem z listu Židům. Slabošské rozhodnutí Herodovo, motivované vášní, touhou, nenávistí a strachem - a láskyplné napomínání křesťanům, aby zachovávali nedotknutelnost manželského lože, je každé jakoby z jiného světa. List Židům však neřeší jen otázku nevěry, bylo by příliš málo, všimnout si jen té jediné věty. List Židům ukazuje na širší vztahy mezi lidmi. Hovoří o pohostinnosti, ohleduplnosti, vzájemném pochopení a pomoci v nouzi. Hovoří o skromnosti a pokoře, o štěstí, které může člověk prožívat, dokáže-li být spokojený s tím co má, a radovat se z každého dne prožitým v lásce k Bohu a druhým. Obsahově pak vrcholí v ujištění o tom, že Pán je stále s námi, je naším pomocníkem, a jako s takovým, se nemusíme ničeho a nikoho bát. Vždyť jsme-li Boží děti, jsme-li spojeni s Pánem, co nám může udělat člověk? Co nám může vzít tento svět? Ano, může nám vzít a často i bere mnohé z onoho materiálního, ale nemůže nám vzít to nejcennější; to, bez čeho se nedá žít: svobodu a lásku. Může nás dehonestovat a nespravedlivě soudit pro naši víru, ale nemůže nám ji vzít.

Co mne ale zaujala nejvíce v dnešním úryvku z listu Židům, je právě ona poslední věta: „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky!“ (Jen pod čarou, vzpomínám si, že toto bylo mottem jubilejního roku 2000 – jak ten čas letí.)

Jestliže je stejný – včera, stejně jako dnes a jako bude zítra, pak to znamená, že jej můžeme daleko lépe poznat. My nevíme, co bude zítra, nevíme, co bude v budoucnu s námi a potažmo s celým světem. Ale my můžeme z toho, co o Kristu víme z evangelií, poznávat a lépe chápat, jaký a čím je pro nás dnes. Co víme z Písma? Že je nanejvýš milosrdný, spravedlivý – a o kom to můžeme s jistotou kolem nás říci?; víme, že je pokorný a pokojný – a co více než právě pokoj tento svět nejvíce potřebuje? Víme, že nehledí na sebe, ale na prospěch těch druhých; že se pro druhé obětuje a nasazuje až k prolití krve – a kdo z duchovních pastýřů je ochoten zajít tak daleko, aby se obětoval pro své, často tolik nevděčné a hříšné svěřené duše?, (o politicích ani nemluvě!)

Tolik poučného nám evangelia o Kristu říkají, ale my jejich sdělení odsouváme do doby minulé – to už je přece dávno, to byl jiný svět – ano, je to dávno, co Kristovy bosé nohy šlapaly prach pozemských cest a na hlavy jeho posluchačů se namísto výčitek, fanatických frází a nikdy nesplněných slibů snášela slova povzbuzení, poučení, laskavých napomenutí… Ano, je to dávno, ale – jestliže Kristus je stejný včera jako dnes – a víra není omezena časem, pak platí, že i dnes, ač neviděn naším lidským zrakem, koná totéž. Povzbuzuje, ukazuje cesty, vede k Bohu – Otci svému i našemu; ukazuje nám na cíl našeho putování, na nebeské království a má pro nás rovněž pochopení, jako měl pro všechny ty hříšníky své doby. A také, že mu na nás záleží, se se za nás stále obětuje, mnohdy pomocí a prostřednictvím jiných, kteří usilují o to, žít jako křesťané; tj. jako ti, kteří se také snaží být laskaví, pohostinní, nesobečtí, odpouštějící. Když to domyslím – kolik útěchy z této věty vyplývá! – ale také: kolik nároků na můj život!

Moji milí, choďme s Kristem po jeho cestách – nejsou, pravda, vytyčeny patníky a ukazateli po vzoru našich pozemských komunikací, ale, nejsou nepoznatelné. Patníky vymezující nám okraje cesty, je Desatero a naše svědomí; ukazateli jsou texty Písma a Kristova slova. A možná, že na té pomyslné cestě jsou také naši spolupoutníci, kteří nám mohou pomoci – příkladem svého života, konkrétní pomocí, případně také slovem povzbuzení, radou a útěchou. „Kristus je stejný včera, dnes i zítra.“ V této větě je pro nás velká duchovní vzpruha a útěcha.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru