Věční studenti z řad seniorů
Již velmi dlouho, celou řadu let se účastníme "nikdy nekončícího" vzdělávání seniorů v rámci pražské "Univerzity volného času" založené před téměř dvaceti lety, která působí především v prostorách kulturního zařízení Domovina na holešovických Maninách; jazykové kroužky pro seniory probíhají v učebně v nedaleké Přístavní ulici. Zakladatelka a dlouhodobá vedoucí této oblíbené a užitečné instituce pro seniory paní Ing. Steinová byla loni k 28. říjnu za svou činnost vyznamenána prezidentem republiky Petrem Pavlem. Již skoro dvě desetiletí totiž zajišťuje fundované a erudované přednášející zpravidla z řad předních pedagogů vysokých škol pro nejrůznější studijní obory. Díky ní v současnosti probíhá řada velmi různorodých přednášek - mimo jiné na následující témata: Klasická, nebo čínská medicína; Posvátná místa světových náboženství; Osobnosti a jejich témata; Mistři čs. historické architektury; Příběh české hudby; České hrady a zámky; Umělá inteligence; Geografie Jižní Ameriky; Pražské hospůdky a kavárničky; Antický Řím; Průkopníci českého moderního umění; Psychologie pro život; České hřbitovy; Nevšední Austrálie.
Témata přednáškových cyklů se v jednotlivých semestrech obměňují, takže je pokaždé z čeho nového vybírat a každý přihlášený posluchač si přijde na své. Mnozí ze současných studentů navštěvují tuto instituci patnáct let i více a mezi nimi je už nemálo těch, kteří již překročili devadesát let života. Absolventi nezískávají vysokoškolské diplomy, ale užitečně využívají čas, scházejí se na přednáškách i na zájmových kroužcích, provětrávají své mozkové závity a cvičí paměť.
Je tomu přibližně patnáct let, co v rámci seniorského vzdělávání probíhaly zajímavé kurzy zaměřené na seniory a současně i na jejich vnoučata: do univerzitních poslucháren chodívala řada babiček a dědečků se svými vnučkami a vnoučky ve věkovém rozpětí od osmi do dvanácti let. I my jsme se tehdy zúčastňovali této akce s našimi vnoučaty. Bylo zajímavé vnímat nejen učební látku, zopakovat si dávné znalosti a získat nové, ale stálo za to si také uvědomit, do jaké míry vysokoškolští profesoři a docenti dokázali zaujmout nejen děti, ale i jejich prarodiče. Z té doby si vzpomínám na dvě úsměvné historky:
Manželka chodila s vnučkou na Filozofickou fakultu na přednášky z egyptologie. Probírala se tam dávná historie prastarého Egypta i celé tehdejší kultury z doby víc než tisíc let před Kristem: výboje a války, ale i mírové činy celých dynastií vládců starého Egypta - faraónů, stavitelů pyramid, ale i technická a kulturní vyspělost celého národa - rolníků využívajících dobrodiní veletoku Nil, který každoročně přinášel náplavy úrodné půdy z jihu a umožňoval rozvoj zemědělství využívajícího technicky obdivuhodné sítě závlah. Egypt tehdy zažíval neuvěřitelný rozvoj vědy, techniky a kultury. Na konci každé hodiny egyptologie měly děti možnost zeptat se na podrobnosti či na věci, které nedokázaly plně pochopit. Desetiletá Markétka zvedla ruku s dotazem: "Pane učiteli, prosím vás, kterýpak to byl ten faraón, který propustil z otroctví celý ten izraelský národ, který se tam u nich v Egyptě měl tak špatně a který Egypťané dokonce chtěli vyhubit, ale Mojžíš jej zachránil?" Učený profesor-historik zalapal po dechu, odkašlal si - a po krátké odmlce statečně přiznal: "Milá holčičko, to jsi mne tedy "dostala na lopatky"! Já samozřejmě také znám ten biblický příběh, ale abych jej dokázal časově přiřadit ke jménu toho pravého z tehdejších vládců - to chceš ode mne opravdu trochu moc!"
Jindy jsme s vnoučaty navštěvovali kurs myslivosti na Lesnické fakultě na Suchdole. Do plné posluchárny vkročil přednášející docent v parádním mysliveckém odění a přinesl si na přednášku zajímavé pomůcky: loveckou pušku, myslivecký tesák, dalekohled, vycpané lesní ptáky a drobná zvířata. Přednášku začal takto: "Milé děti i vážení prarodiče, přinesl jsme vám sem na ukázku tyto věci i tuto lesní zvířenu - to abyste věděli, že my, myslivci nejsme pouze nějací nekulturní lovci a zlí zabijáci lesní a polní zvěře, že jsme naopak její ochránci a staráme se o zdraví našich lesů. Nezasloužíme si tedy, abyste o nás smýšleli špatně, spíš s patřičnou úctou a s pochopením za naši užitečnou práci! Povězte mi sami, co si o tom teď myslíte!" Chvíli bylo ticho, ale pak se přihlásil tehdy devítiletý Lukáš: "Tak teda pane myslivče, to je mi ale fakt divný, když vy jste vlastně takoví hodní, proč teda v pohádkách - vždycky když zahřmí - se hezký myslivec najednou promění na šeredného čerta a odnese si někoho do pekla, anebo ten pekelník předtím na sebe vezme podobu myslivce, aby se líbil děvčatům?!" Co na to mohl pan docent namítnout? Dětská logika bývá bezelstná a docela přímočará!
Karel Voplakal
