09.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Važme si každého člověka

Važme si každého člověka

Ez 47,1-2.8-12

1 Kor 3,9-17

Jan 2,13-22

Posvěcení Lateránské baziliky

Církev na celém světě dnes slaví posvěcení Lateránské baziliky, a my bychom si mohli říci: no dobře, ale co s tím máme společného my?; proč máme slavit svátek posvěcení nějakého římského kostela, který je tak daleko, a který nás tak málo zajímá? Proč se vlastně svátkem jednoho kostela zabývá celá církev?

Neříkám, že je takovýto postoj správný, ale je přinejmenším pochopitelný. Jenomže, tato basilika je jakousi „pramátí“ všech křesťanských kostelů - je první mezi všemi kostely, má výsostné postavení. Poznáváme to už z jejího vznešeného titulu: „MATKA A HLAVA VŠECH KOSTELŮ MĚSTA I CELÉHO SVĚTA.“ Takový titul má už nějakou váhu.

Bazilika sv. Jana v Lateráně je nejstarší křesťanskou svatyní. Byla postavena císařem Konstantinem Velikým v r. 314, jako projev díku za vítězství na Milvijském mostě v r. 312. Tato vyhraná bitva nebyla jen jednou z mnoha vítězných bitev římského vojska v celé řadě dalších. Vítězství Říma doslova zachránilo tehdejší civilizaci, a přitom si vítězství nemohl císař přivlastnit ani v nejmenším. Ze strategického hlediska byla bitvou předem beznadějně prohranou, a přece – dle legendy se ve snu Konstantinovi zjevil Ježíš, ukázal mu na kříž se slovy: „v tomto znamení zvítězíš!“ A nebohý císař, více pod tlakem situace, než víry v Ježíše (vždyť byl de facto jeho odpůrcem, i když na rozdíl od předchozích tolerantnějším, co také mohl dělat, když i jeho matka byla křesťankou), nařídil svému vojsku, aby na své přilbice a štíty namalovali právě KŘÍŽ. A pak došlo k bitvě, která svým vítězstvím znamenala obrat v dějinách. Nejen Římské říše, ale bez nadsázky, v dějinách celého tehdejšího světa. Konstantinovo vítězství totiž přineslo definitivní konec pronásledování prvotní církve a co víc, křesťanství bylo prohlášeno za státní náboženství Říma. (Tolik stručná exkurse do dějin nejen Říma, ale celého tehdejšího světa.)

Proč si ale připomínáme posvěcení římské lateránské baziliky? A proč se nazývá basilikou Lateránskou? Protože pozemek, na němž stojí, patřil původně křesťanské rodině senátora Plautia Laterana, rodině, která byla vyvražděna za pronásledování císařem Neronem. Pozemek získala rodina Konstantinovy manželky, která jej věnovala ke stavbě prvního chrámu křesťanů. Základní kámen byl položen papežem Melchiadem (314), ale basilika byla dokončena až za sv. papeže Silvestra I. Tento chrám byl původně zasvěcen „Přesvatému Spasiteli“ a po přestavbě r. 904 také „sv. Janu Křtiteli a Janu Evangelistovi“. Ve vedlejším Lateránském paláci sídlili od 4. až do 14. stol. papežové. Lateránská basilika má pro církev nesmírný význam. Zde se odehrálo pět všeobecných církevních sněmů, odtud byla církev po dlouhá staletí řízena a spravována.

Bez významu není Lateránská basilika ani pro naši, českou církev. Roku 1204 zde byl papežem Innocentem III. prohlášen za svatého sázavský opat Prokop (první český světec kanonizovaný dle papežských regulí); zde byl kanonizován r. 1729 sv. Jan Nepomucký. (Za zmínku stojí, že je zde pochován papež Lev XIII., který vydal pro náš národ tak důležitou encykliku Grande munus, pojednávající o našich věrozvěstech sv. Cyrilu a Metoději, - po které následovala děkovná audience Slovanů u Sv. Otce. V delegaci byl i prostý moravský kněz Antonín Cyril Stojan, pozdější olomoucký arcibiskup.)

Vidíme tedy, že stojí za to, dát si práci a najít si čas, abychom se seznamovali s kořeny naší víry, abychom se opírali o hodnoty, které nesmazal čas, ale které stojí u kolébky křesťanství i v naší zemi.

Lateránská basilika v Římě, ač tolikrát zničená a opět opravená a přestavěná, se hrdě tyčí uprostřed Říma, a je stále obležena turisty. Jistě pro svoji krásu a historickou hodnotu. Avšak křesťan by k tomuto turistickému a žel mnohdy povrchnímu obdivu, měl přidat i vnitřní, hluboký vztah, jako k chrámu původnímu, který má vztah ke všem později postaveným chrámům, kostelům i kapličkám.

Nezapomínejme však na to, že církev sama je chrámem, který vyrůstá ze základního, úhelného kamene, kterým je Kristus. A že my sami jsme chrámem Božího Ducha. To jsou ostatně slova sv. Pavla, která jsme slyšeli v druhém čtení: „Vy jste Boží stavba…“ a dále: „Nikdo nemůže položit jiný základ, nežli ten, který už je položen – a tím je Ježíš Kristus!“ A vy sami – my všichni – jsme Božím chrámem, vždyť „v nás bydlí Boží duch!“ Jak známo, Duch oživuje – a Duch sv. dává smysl, náplň také našemu životu – bez Ducha sv. bychom byli jen bezduché figurky, jejichž cena by spočívala jen v hodnotě biologického materiálu, z něhož jsme utvořeni – a to by věru nestálo za moc. Přesto náš život, život každého člověka, má nesmírnou hodnotu, nevyčíslitelnou hodnotu – a to jen díky Duchu sv., který je v nás, který nás netoliko oživuje, ale činí nás jedinečnými bytostmi s vlastním rozumem, city, smysly, názory atd., atd. Vždyť, stejně, jako chrám, v němž se neuctívá a neslaví mešní oběť je ve své podstatě nesmyslný a prázdný; stejně tak prázdný a ubohý je člověk, který popírá a umlčuje svoji duši a brání Božímu Duchu, aby v něm mohl přebývat. Takový, jakoby ničil Boží chrám – a slova, že takového „ničitele“ zničí Bůh, jsou velmi důrazná, připomenu vám je: „Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!“

Važme si a uctívejme nejen ony kamenné chrámy, které ještě stále zdobí naši zem, ale, a to především, važme si každého člověka, který chodí po této, ještě stále Modré planetě!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru