16.10.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

V modlitbě je obrovská síla

V modlitbě je obrovská síla

Ex 17,8-13

Lk 18,1-8

29. neděle v mezidobí

Nejednou mne při četbě evangelií zaplavila vděčnost Kristu Ježíši, jak geniálním způsobem – prostřednictvím tzv. PODOBENSTVÍ, učinil svá slova srozumitelná a poučná pro všechny věky, pro všechny lidi všech dob. To se týká také dnešního podobenství, které je nepřehlédnutelnou výzvou k vytrvalé a neodbytné prosbě. Na první poslech má pouze dva protagonisty, onu neodbytnou vdovu a neochotného soudce, ale ona se zde mezi řádky skrývá ještě jedna – a to hlavní postava. Postava Boha Otce, který se, podle slov Jeho Syna: „VŽDY ZASTÁVÁ svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci a který je, narozdíl od onoho nespravedlivého soudce, VŽDY VYSLYŠÍ.“ Co je však zapotřebí? To základní a nezbytné: obrátit se k němu s důvěrou, poprosit jej o pomoc a odevzdat se s důvěrou do jeho rukou s jednou, přehlíženou, a přece tak důležitou podmínkou: nechat na něm KDY a JAK naši naléhavou prosbu vyslyší a zastane se nás proti vládci temnot, který stojí za vší nespravedlností, zlem a bezprávím. Ano, je to Bůh a jedině On, který je naším skutečným zastáncem, ochráncem, a v posledku i soudcem. I když pro nás život vezdejší potřebujeme namnoze i pozemské soudce s lidským, slepým a bezzubým právem, konečný soud a spravedlnost je v Božích rukou a především na něho je třeba se obracet. A činit tak stejně neodbytně a vytrvale, jako ona vdova v evangeliu. S ní se můžeme lehce a snadno ztotožnit, vždyť každý z nás se stal nejednou obětí světské nespravedlnosti, každý z nás poznal, jak jsou těžké okovy bezpráví. A těch netečných, lhostejných, pouze na svůj prospěch hledících soudců jsme, (ač byli bez taláru) také poznali dost a dost. Těch, kteří se nás měli a mohli zastat, kteří nás mohli očistit před bezprávím a pomluvami, ale neučinili tak, ať už z pohodlnosti či obav, aby neztratili své postavení, svou „oblibu“ u druhých. Pán Ježíš ve svém podobenství nekomentuje morální aspekt. Jde mu o to, abychom na tomto příkladu neochotného a nespravedlivého soudce pochopili, jaká síla je ukryta ve vytrvalosti a v důvěře ve spravedlivého Boha. A rovněž, aby nás ujistil o tom, že Bůh každou naší prosbu vyslyší, že mu nebudeme nikdy na obtíž a lhostejní.

Láska nebeského Otce je vždycky bezpodmínečná, Bůh je vždy připraven nám pomáhat a splnit naše prosby. Vyžaduje však aby naše modlitba byla vytrvalá a spojená s vírou. Ona vytrvalost sleduje jenom jeden cíl. Ustavičné, trpělivé a pokorné ODEVZDÁVÁNÍ SE BOHU. S tím souvisí i ona důvěra ve vyslyšení. My lidé trpíme ve své většině jednou nectností - neumíme být trpěliví. Chybí nám trpělivost ve vztahu k druhým, i ve vztahu k Bohu.

Když Pán Ježíš říkal: „Proste, a bude vám dáno“, nemluvil do větru. V modlitbě je obrovská síla. Ale musí se skutečně jednat o modlitbu, o duchovní úkon, o čin věřícího člověka, který se svěřil do Božích rukou a je připraven přijmout vyslyšení modlitby v čas, který Vševědoucí Bůh uzná za vhodný a způsobem, jaký uzná za jediný pro nás dobrý a správný. Nerozumným prosbám, stejně jako prosbám, které chtějí zlo, ať v jakékoli podobě, Bůh nikdy nevyhoví. Zato modlitbě, kterou proneseme s vírou, s důvěrou a pokorou, té Pán jistě vyhoví. Ale vždycky tak, jak bude chtít On. My mu totiž často svými představami, svými vlastními řešeními a ultimaty svazujeme ruce. Ale Bůh se našimi přáními a představami spoutat nedá. Těmi se svazujeme jenom my sami. Teprve, až se dokážeme odpoutat od svých představ a plánů a skloníme se před Boží vůlí a necháme Boha svobodně jednat, zažijeme, kdo je to Bůh. (A uvidíte, že se nestačíte divit, jaká geniálně jednoduchá a krásná řešení našich zápasů, obtíží a peripetií života, má pro nás Bůh přichystána.)

Tolik evangelium (i když by si vyžadovalo hlubší úvahu). Je zde ale i historicky ověřitelný příběh Starého zákona. Boj Izraelitů s Amalečany o území nutnému k životu; boj, který nebyl jen jednou z šarvátek znepřátelených kmenů, ale kde šlo, jako ostatně tolikrát, Izraelitům o život. Vůdcem Božího lidu je Mojžíš, a není jen vůdcem světským, ale i náboženským předákem. A teď se v údolí pod ním odehrává zásadní bitva a Mojžíš se MODLÍ. Modlí se v postoji typickém pro všechny kultury – v postoji, kdy má zdvižené paže a tvář obrácenou směrem k nebi. To je ve všech dobách stejný postoj pro toho, kdo vzývá duchovní síly a božstva o pomoc. Jenomže, jak dlouho může stařec vydržet v takové poloze? Ruce ochabují, síly ubývají a paže klesají. Nebude-li však Mojžíš vztahovat své ruce k Hospodinu, nebude požehnání pro bojovníky a Izraelité prohrají svůj boj i svou budoucnost. Mojžíš dobře ví, že boj musí vést Hospodin, že válečníci sami nic nezmohou. A tak na pomoc přichází důvtip. Áron a Chúr jednoduše Mojžíše posadí a sami mu drží vzpažené ruce. A tak vydrží Mojžíš vztahovat své paže k Hospodinu a žehnat svému lidu až do západu slunce a rozhodující bitva je vyhrána. Izraelité zvítězili díky vytrvalé modlitbě svého vůdce, díky zvednutým pažím k Hospodinu, a v neposlední řadě i díky pomoci druhých. (Jen na okraj: kdyby šel Mojžíš bojovat spolu s ostatními muži svého kmene, boj by nevyhráli. Jeho místo je jinde. Je prostředníkem mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Jeho úkol není bojovat na válečném poli, ale vést mnohem těžší a úpornější boj, na poli duchovním.) Bitvu o vstup do Zaslíbené země vyhrál Hospodin a jeho lidu se dostalo významného poučení, které později bude opakovat i Boží Syn, totiž, že: „kdo prosí, dostane“. Není však od věci, nepřeslechnout poslední větu, která je možná bolestnou otázkou Božího Syna na konci úryvku evangelia: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Dobu Kristova příchodu si ponechme na nadcházející advent, důležitější je přítomnost oné VÍRY.) Víra, to není suma náboženských vědomostí a katechetických pouček. Víra to je VZTAH! Vztah DŮVĚRY v Boha Otce, jednajícím v Synu, prostřednictvím Ducha sv. Důvěra v to, že Bůh o nás ví a naslouchá nám. Že touží po tom, abychom také my naslouchali jemu. Víra je odvahou vložit svůj život, celé své bytí bezvýhradně do rukou Božích a nechat se unášet proudem jeho lásky, proudem o němž však nevíme, kam nás zanese a zda se nezraníme o skaliska lidské nelásky a nepochopení na březích Božích vod...

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru