V každém člověku je hluboká, existenciální touha po lásce

Sk 2,1-11

1 Kor 12,3-7.12-13

Seslání Ducha svatého

Ve středu dnešní slavnosti stojí, jak jinak, Duch svatý. Duch Otce i Syna; slíbený Ježíšem při Nanebevstoupení. Duch, který všechno proniká a oduševňuje, všemu dává smysl a všechno naplňuje. Duch lásky, poznání, síly a pokoje. Duch svatý.  Teologové mluví o Duchu svatém jako principu lásky – lásky, která spojuje jednotlivé božské osoby v Nejsvětější Trojici. Ale tím samým je také principem života, vždyť bez lásky by nebylo ani Stvoření; bez lásky by nešel Ježíš na kříž; bez lásky by se neobětovaly matky svým dětem … bez lásky Boha k nám a bez lásky lidí k sobě navzájem by nebylo života, nemohli bychom ani narodit a už vůbec ne žít.

O tom, kterak se učedníkům dostalo Ducha svatého o Letnicích, jsme slyšeli v prvém čtení ze Skutků apoštolů. A byl to, doslova, „hukot“. „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali.“

Vítr, jako takový, neslyšíme, ale slyšíme jeho následky: otáčení turbín, šumění stromů, při vichru i jejich lámání; slyšíme příboj vln na moři. Vítr není vidět – ale vidíme jeho následky: shozené a rozbité věci, rozevláté vlajky a rozfoukané listí i naváté závěje. Stejně tak není slyšet a vidět Ducha svatého – s přece, tenkrát v Jeruzalémě, ve večeřadle byl přímo hmatatelný, uchopitelný. Zjevil se v plamenech – snad je to jen obraz, ale byly okamžitě patrné jeho důsledky. Plamen Ducha svatého proměnil úzkost, strach a obavy Kristových učedníků a oni náhle odhodili vše, co je dosud svazovalo. Rozráží dveře a vycházejí, snad i vybíhají, do jeruzalémských ulic, plných poutníků z Judska i dalekých diaspor. (Je svátek Šavuot, kdy si Židé připomínají předání Desatera na hoře Sinaj a přináší do chrámu první úrodu.) Jsou tak nabití tím, co se událo, že hned začínají sdělovat, čeho jsou plní. A díky daru jazyků jim všichni rozumí. Mluví o Ježíši, Božím Synu. O tom, co s ním prožili i o tom, co zažili před chvílí. Sdělují to, co je pohltilo, uchvátilo, proměnilo - a i proto je jim rozumět - vždyť láska, stejně jako radost a úžas, nepotřebují slova. Ale ke sdělení pravdy o Ježíši, ukřižovaném a vzkříšeném, je třeba slov. A tak je jim dán „dar jazyků“.

Jak s tím, co se v nich a kolem nich děje, korespondují slova sv. Pavla, napsaná o mnoho, mnoho let později, která jsme slyšeli v druhém čtení. „Bratři, jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: Ježíš je Pán. Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno působí. Ty dary Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.“ To mohl napsat pouze ten, kdo byl sám plný Ducha svatého. A takový sv. Pavel byl. Moudrý, silný, rozvážný i odvážný; zásadový a nezlomný ve víře. To Duch svatý mu dával slova při kázání Židům i pohanům a stejně tak při psaní listů. To Duch svatý mu dal sílu „ustát“ všechny rány, příkoří, vězení.

Bez významu není ani to, co píše svatý Pavel dále, totiž: „My všichni jsme pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo; všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.“ Všichni, všichni bez výjimky jsme dostali stejného Ducha, Ducha svatého, Ducha lásky a pokoje. Nejprve při křtu, ale tím se Duch svatý nevyčerpal. Dává se nám, někdy bych řekl: přímo se vnucuje, ale my jsme tak plní sebe, tak zapouzdření ve svých pravdách, názorech, přesvědčeních. Tak uzavření do sebe, že mu nedáváme prostor, aby mohl vstoupit do našich myslí a srdcí.

Duch svatý není výsadou pouze charismatiků, dostáváme jej všichni, ale nespolupracujeme s ním. Nenecháme se jím vést. K tomu je zapotřebí odvahy – odvahy vystoupit ze svého jistého, přízemního, opatrného. Odvahy odhodit společenská klišé a postavit se a mluvit o tom, čeho jsme plní. Mluvit o Kristu těm, kdo o něm nic neví a vědět nechtějí. Ale přitom nebýt vlezlí, vtíraví. Duch svatý nepostává na rozích ulic jako svědci Jehovovi. Duch svatý není na monstrózních akcích na stadiónech, nepotřebuje tlampače a světelné efekty. Není dryáčnický, ani vtíravý.

Duch svatý je naopak tichý, pokorný, tolerantní, láskyplný. Ohleduplný a milosrdný. Prozíravý a moudrý. Duch svatý je s tím, kdo se modlí (aniž by musel mít zdvižené ruce a mumlat rádoby jazyky … aby bylo jasno, já se hlásím k charismatické obnově, ale nesedí mi okaté, afektované projevy některých charismatiků). Duch svatý všechno a všechny proniká; vede, usměrňuje a dává sílu ke snášení obtíží. K nepochopení, nactiutrhání; k otevřeným i skrytým útokům, k pomluvám … („Budou vás vydávat soudům, bičovat v synagógách, pronásledovat z místa na místo …“Mt 10,17).  Toho, kdo chce žít v Duchu svatém; kdo chce žít důsledně život z víry, bude nutně tento svět nenávidět, ale právě Duch svatý mu dá všechny potřebné dary, aby obstál. Aby zůstal věrný. Aby se dokázal radovat i v souženích a rozdával kolem sebe lásku a pokoj. Vždyť Duch svatý je samou ztělesněnou láskou a proto také Ježíš vyslovuje jediný požadavek na adresu jeho budoucích příjemců: LÁSKU – lásku k Bohu, a to nikterak abstraktní, ale projevující se v zachování jeho, Božích přikázání. „Jestliže mne milujete…“ a dále: „Kdo mne miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

V každém člověku je hluboká, existenciální touha po lásce, po Bohu, po životě v duchu a pravdě. Je sice často překryta našimi zkreslenými představami o tom, kdo je vlastně Bůh a jaký má být náš život, ale Duch, který všechno osvětluje a prozařuje, který odhaluje v člověku to nejlepší v hlubinách jeho duše, nám pomáhá hledat a nalézat to nejpodstatnější, nejdůležitější. A to je právě láska. „Jestliže mne milujete…“ K tomu není co dodat – snad jen modlitbu: „Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš tvář země …“ (Kancionál 003)

Jiří Vojtěch Černý