26.11.2022, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

V jeho světle můžeme vystoupit už dnes z temnot tohoto bláznivého světa

V jeho světle můžeme vystoupit už dnes z temnot tohoto bláznivého světa

Iz 2,1-5

Řím 13,11-14

Mt 24,37-40

1. neděle adventní

Tak nám, moji milí, už zase začal ADVENT. Starý církevní rok uplynul a my vstupujeme do nového. Začali jsme jej, jako ostatně každoročně, starobylým adventním nápěvem: „Ejhle, Hospodin přijde…“ Slyšíte to slůvko: PŘIJDE? To slovo je namístě, to slovo je příhodné – přijde! Má-li někdo přijít, očekáváme jej a připravujeme se na jeho příchod. A tady nám přijde, jak praví slova antifony, sám Hospodin! Hospodin. Bůh. Boží Syn – ten především. Nejenom coby „Ježíšek“ s dárky pod stromečkem. Především a hlavně Ježíš, Boží Syn, v moci a slávě. Na konci věků. A o jeho očekávání, o přípravě na jeho příchod, je celý advent. Ostatně už samo slovo ADVENT, je z latinského adventus = příchod. A doba adventní – ta je dobou očekávání. A právě v tom je háček. My, lidé této doby, doby uspěchané, jsme jakoby ztratili schopnost čekat. Chceme mít všechno – a pokud možno hned. Čekání vnímáme jako nežádoucí brzdu své horečnaté (a zbytečné) uspěchanosti. Jenomže. Čekat, očekávat, toužit, těšit se, patří k našemu životu, dokonce je nutné pro náš život. Ten světský a zejména ten duchovní. Čekat nelze v poklusu, čekat nelze ve spěchu. Je třeba se zastavit. Zklidnit, ztišit. No, a právě o tom doba adventní je. O zastavení. O ztišení. A také o bdělosti. Bdělost – to není jen o tom, že zrovínka nespíme. Bdělost je stav mysli, stav ducha. Stav, kdy jsme plně přítomni – v čase, v ději; kdy vnímáme vše v nás, okolo nás i nad námi. Apoštol Pavel ve druhém čtení z listu Římanům, začíná výzvou: „Je třeba probrat se ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže.“ Vida – jde tedy o spásu. Ale ovšem – spásu přináší Spasitel a ten je oním očekávaným. Jak se připravit na dar spásy, na příchod Spasitele? Sv. Pavel nám dává jasnou odpověď: „Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne …“ Ach ano. Tma, které je nyní v adventu více než dosti, skrývá s předstíranou laskavostí kdejaký temný skutek. Každý skutek, který skrýváme. Za který se stydíme. Který činíme potají. A právě takové, skryté, temné skutky, je třeba odložit. Vystavit se dennímu světlu, na oči těm kolem nás a také, a především – vystavit se Světlu, které neubývá; Světlu ne všem viditelným a přece prozařujícím vše v nás i okolo nás. Světlu Krista, který přichází. Který přijde. Tak, jak pro změnu píše Matouš v dnešním evangeliu: „Až přijde Syn člověka!“ Matouš připojuje přirovnání, které je nám blízké: „Jako v době Noemově, kdy lidé jedli, pili, ženili se, vdávali …“ Jistě, je třeba žít, jíst, pít, milovat se. Jenomže – jídlo, pití, sex – ač důležité a podstatné, nesmí být jen tím jediným, pro co člověk žije. Člověk není definován tím, co je od břicha dolů, je daleko více definován tím, co je od pasu nahoru – srdcem, duchem, duší … Tělesný člověk v nás musí žít tím, co je k životu potřebné. Žít tady a teď. Leč, pouhým uspokojování svých tělesných potřeb upozaďujeme onoho duchovního člověka v nás. Toho, který v očekávání, v bdělosti, v modlitbě čeká na svého Pána. Ono tělesné spláchla v dobách Noemových potopa, a i naše tělesno je pouze dočasné. Avšak ti, kteří onehda uvěřili ve zdánlivě nesmyslný Noemův počin a vstoupili do archy, byli zachráněni. I my jsme vyzýváni vstoupit do archy, která je tomuto uspěchanému a zhusta nevěřícímu světu vzdálená. Do archy, která nás v rozbořených vodách tohoto světa převeze přes práh pozemského k duchovnímu, před tvář Spasitele. V Kristu je naše záchrana. V Kristu, který přijde. Pravda, nevíme kdy – stejně jako onen hospodář z evangelia. A proto byl bdělý, proto hlídal svůj dům, aby mu jej zloděj nevykradl. My pošetilci – zamykáme své domovy bezpečnostními zámky, ale dům své duše, své nejvnitřnější já, které tolik touží po Pánu, to necháváme tak často napospas onomu Zloději, který tolik prahne po naší duši. Ne proto, aby ji zachránil, ale aby ji znehodnotil. Zničil. Zmařil. Střežme, střežme chrám své duše před tímto zlodějem, tímto odvěkým nepřítelem, který se tak rád skrývá v temnotách. „Oblečme se v Pána Ježíše Krista“, jak nás vyzývá sv. Pavel. Pak na nás budou temnoty a jejich skutky krátké, protože budeme „dětmi světla“. A jako takoví budeme připraveni na příchod Pána. Ať už přijde kdykoli. Vždyť, pak mu budeme podobní, pak budeme jeho. A až se s Ním setkáme, nebudeme muset s pocitem studu svlékat svůj špinavý šat, On nás zahalí svým světlem. Světlem lásky, milosrdenství, pokoje.

Izaiáš, (nazývaný evangelistou SZ), mluví o posledních dnech, o Hospodinově domě na vrcholu hor. K ní budou putovat všechny národy. A z Jeruzaléma vyjde Hospodinovo slovo - Slovo, které se stalo člověkem, a který bude soudit všechny národy. A ony, kéž by se tak už stalo, „zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“. A už „nezdvihne meč národ proti národu!“ To jsou slova vyřčená o stovky let dříve, než přišel Kristus na svět! A také vyřčená o dva, tři, čtyři… kdo ví, tisíc let, dříve, než Kristus přijde na svět podruhé. Přijde jako světlo. A my na Jeho příchod čekáme. Symbolem našeho očekávání je i světlo adventního věnce. Tak jak se budou přibližovat vánoce, tato doba Kristova prvního příchodu a symbol příchodu druhého, bude přibývat světla na adventním věnci. Úměrně přibývajícímu světlu by měly ustupovat také temnoty v nás, v našich srdcích. A výsledek - odpuštění, smíření - to jsou ony zkuté meče a roztavené nože. Z ruky napřažené k ráně zkout ohněm lásky ruku napřaženou ke smíření. Ze slova zášti a nenávisti, nechat vzejít slovu lásky, odpuštění a povzbuzení…

Žádné mírové smlouvy a pakty o neútočení, nám nezajistí mír. Ten dává jenom Kristus, na kterého čekáme. On je láska. On je světlo. Jedině v Něm, v Jeho Lásce a Světle, můžeme žít v tomto světě nelásky a beznaděje. Jedině v Něm. V jeho světle můžeme vystoupit už dnes z temnot tohoto bláznivého světa. Jedině s pohledem upřeným na něho, s touhou a očekáváním, můžeme už dnes žít jako připravení lidé. Ne v pošetilém pachtění se po hmotných počitcích a povrchních zážitcích. Ne v beznaději a skepsi. S Ním, v Duchu a Pravdě.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru