Uzrát v lidi dobrého a čistého srdce
Sk 2,1-11
Gal 5,16-25
Jan 15,26-27;16,12-15
Slavnost seslání Ducha sv.
Pro začátek vám připomenu první větu prvního čtení: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě.“
Nastal den – jak si nevybavit prvá slova Písma: „Nastalo jitro, nastal den …. prvý, druhý, třetí … den letnic.
My dnes, kdykoli mluvíme o Letnicích, máme na mysli den, kdy slavíme Slavnost Seslání Ducha svatého. Letnice však, jak jsme slyšeli, se slavily ještě před naší slavností Seslání Ducha sv. Takže si dovolím trochu teorie, která, stejně jako poezie, nikoho nezabije. Židovské letnice – svátek Šavuot, patřily k nejvýznamnějším židovským svátkům, hned po svátcích Paschy, tj. našich Velikonocích. Byly to původně také zemědělské svátky – šlo o první sklizeň pšenice. (Dozrává později, na svátky Paschy se přinášela obětina z první sklizně ječmene). Později dostaly ještě náboženský obsah, to když se staly připomínkou předání Zákona – Desatera, na hoře Sinaj. Slavily se 7 týdnů po svátcích Pesahu, což při tehdejším počítání času dalo rovných 50 dní. (Také my slavíme naše křesťanské Letnice 50 den po Velikonocích.)
Na Sinaji předal Hospodin Mojžíšovi Zákon za hřmění hromů, v zemětřesení a hukotu větru a v ohnivých plamenech. Není náhodné, že tytéž živly vstupují do hry i při předání Ducha svatého v Jeruzalémě. Těch podobností je zde ostatně mnohem více.
Nechci však dělat přednášku, ale naopak, chci spolu s vámi prožít tento velký svátek. Je pro nás naplněním velkého příslibu, který dal Ježíš svým učedníkům (a tím i nepřímo i nám): „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, ten vydá o mě svědectví…“ DUCH, hebrejsky RUAH, původně znamená DECH, vanutí, vánek. Evangelium, vkládá Ježíši do úst slovo PARAKLÉTOS, což je v řečtině doslova „ten, který je přivolán“, latinsky: AD-VOCATUS. Po etymologické exkurzi skončíme konstatováním, že Duch sv. je v hebrejštině (jazyk SZ), v řečtině (jazyk NZ) i v latině (jazyk církve) nazýván shodně jako DECH i DUCH. Písmo praví: „Dech dává život, duch oživuje“ – jde tedy vždy o projev životodárné síly, která je nám shůry dána. Tak jako Zákon na deskách z kamene dal sz. lidu sám Bůh, sesílá Ježíš v jeruzalémském Večeřadle na učedníky svého Ducha, a do jejich srdcí vpisuje Zákon lásky. V době, kdy byl ještě s nimi, připravoval je na tento nebeský dar; dar, ke kterému museli teprve dozrát, aby jej vůbec byli schopni přijmout. Říká jim přece: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést.“ Nedivme se. I my musíme k určitému poznání dospět, i my jsme mnohdy neschopni některé informace zpracovat, ani nebýváme připraveni unést pravdu. (Zejména pravdu o sobě samých.)
Ježíš „načasoval“ seslání Ducha PRAVDY na 50 den po svém Zmrtvýchvstání, na dobu, kdy už budou učedníci natolik proměněni, že budou umět s darem Ducha sv. náležitě zacházet. Tj., konat to, k čemu je Ježíš povolal: vydávat svědectví o Kristu a hlásat radostnou zvěst o Božím království. Učedníci se pod vlivem darů a mocí Ducha sv. promění - z ustrašenců a nevýřečných rybářů se stanou neohrožení hlasatelé evangelia. Jsou k tomu vyzbrojeni potřebnými dary sv. Ducha, (darem moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží) rovněž darem jazyků, který je nejvíce patrný a v dané chvíli nejpotřebnější.
Boží scénář je jako vždy dokonalý: na svátky Letnic je Jeruzalém plný poutníků z celé Palestiny i z okolních národů. Dar mluvit cizími jazyky se tak stává nástrojem porozumění a rychlého rozšíření nového učení. Toto učení pak prostřednictvím apoštolů, „poslaných do celého světa jako Kristovi svědci“ se skutečně rychle rozšíří po celém tehdejším známém světě. A protože dary i poslání být hlasateli evangelia trvají dosud, získali jsme konečně i my, prostřednictvím církve, dary Ducha sv. a to při svém křtu, nebo při svém biřmování, i když ne tak markantně, tak zjevně…
Evangeliu předchází druhé čtení z pera sv. apoštola Pavla, z listu Galaťanům, kde mluví o „OVOCI DUCHA“. Pavel nejprve vyzývá k životu podle Ducha, nikoli k živoření pod diktátem těla. Skutky těla jsou zde líčeny až příliš naturalisticky, negativně, ale Pavlovi více než o morálku jde o to, vyzdvihnout právě skutky opačné, ty, které dává Duch. A u onoho ovoce Ducha se zastavme. Láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost… Zdá se až nemožné, že by po světě chodil někdo, kdo by v sobě všechny tyto plody Ducha spojoval. A přece. Písmo není utopií, sv. Pavel si nehraje na zaslepeného idealistu. Tyto dary Ducha máme všichni v sobě. Pravda, různě namíchané a někdy až příliš rozředěné, ale máme. Je však zapotřebí o ně nejen prosit, ale jakoby upravovat terén své duše, aby je měl kam Pán seslat.
Je to jednoduché: je-li Duch sv. znázorňován jako holubice, musí mít tato kam usednout. Noe také vypouštěl holubici z archy, a ona, nemaje kam usednout, kde se uhnízdit, se vracela zpět. Dokud neopadly vody a nevyschla zem. Pak se už nevrátila. Je to jen příměr, ale s námi je to podobné. Není-li v nás, v naší duši místo příhodné pro sestoupení a přijetí darů Ducha sv., nemůžeme je získat. Je třeba o ně nejen prosit, ale upravit terén své duše. A to se neobejde bez námahy. Jenomže, co to vlastně znamená, upravit terén své duše? Zušlechťovat ji. A to se děje, podobně jako se zlatem, ocelí či sklem – žárem. Ohněm. V čem spočívá? Třeba v tichém a pokorném překonávání mnoha překážek a zejména překonávání sebe sama. Duchovní život prohlubuje (zajeď na hlubinu!) právě přestálé příkoří, přetrpěná bolest, odpuštěné bezpráví, zvládnutá pohodlnost a důslednost. Nezviklaná pevná vůle, která odráží útoky zlého … Nic z toho se nehodí do laciné reklamy o štěstí. My ovšem nežijeme ve virtuálním světě reklam, žijeme v realitě tohoto světa, který má k ideálu nesmírně daleko. Dokázat rovně stát ve vichřicích pomluv a bezpráví; obhajovat pravdu navzdory všem lžím a polopravdám; stát si za svým slovem v záplavě falešných slibů a obhájit svou víru navzdory všem zrůdným ideologiím, to je duchovní zralost a k ní nám dává sílu právě Duch svatý. Samo o sobě to dá fušku. Není to snadné. Ale je to právě to, co přináší dobré ovoce Ducha sv. do našeho života a činí jej vpravdě lidským.
Jsme milovanými Božími dětmi, které Bůh Otec natolik miluje, že nám macešsky nezametá cestičky, ale nechá nás mnohdy i klopýtat, ba i padat, na cestě životem. Nenechává nás však v žádné šlamastice samotné, ale dává nám účinnou pomoc, prostřednictvím darů Ducha sv. Jsme-li schopni a ochotni s Duchem pravdy, Duchem Utěšitelem a Přímluvcem spolupracovat, pak máme šanci prožít plodný život, protože, paradoxně, právě díky tomu, že uneseme nejednu nesnáz, a třeba i příkoří a bezpráví, uzrajeme v lidi dobrého a čistého srdce, a tím v sobě poneseme plody Ducha sv. A ty, to mi věřte, stojí za to.
Jiří Vojtěch Černý
