Uzdravení nemocných duší

Iz 49,3-6

Jan 1,29-34

2. neděle v mezidobí

Minulou neděli nám skončila doba vánoční slavností Křtu Páně. A my jsme naslouchali v evangeliu o tom, kterak byl Ježíš Janem Křtitelem v řece Jordánu pokřtěn. Dnes se k této, nanejvýš důležité události, opět vracíme, a to prostřednictvím Janova evangelia, které nám líčí to, co bezprostředně po Ježíšově křtu následovalo. Na scénu vystupuje opět Jan Křtitel, který vydává o Ježíši své svědectví.

„Na druhý den viděl Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je ten, o kterém jsem řekl: Po mně přichází ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“

V textu jsou použity dva časové údaje: na druhý den“ a „byl dříve“. Na druhý den se váže ke Kristovu křtu, Janovo svědectví je tedy bezprostřední, hned následující den, a byl dříve – víme, že Jan byl počat dříve než Kristus, ono dříve tedy znamená v řádu Božího stvoření – Ježíš, jako Boží Syn je ve svém Otci už od stvoření.

Jan, který o sobě říká, že přišel svědčit o světle, o tom, který „byl dříve a je větší, než on“ ukazuje všem okolo na Krista. Ukazuje na něho svým učedníkům – a to i s vědomím, že jej opustí, a půjdou za Kristem, což se také vzápětí stalo.  Tady, u Jordánu, naplňuje a dovršuje Jan své poslání - přišel křtít vodou s vědomím, že je zde ten, který bude křtít duchem a ohněm; přišel mu připravit cestu v srdcích svých posluchačů a učedníků a teď na Krista ukazuje jako na Beránka Božího, což je odkaz nejen na Izaiášovo proroctví o služebníku Božím, který jako beránek půjde bez hlesu na porážku, je také odkazem na beránka, kterého Izraelité ve chvatu pojídali při svém exodu z Egypta a, protože evangelista Jan píše své evangelium po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, je rovněž odkazem na Krista a na jeho oběť na kříži a na jeho poslání vykoupit, sejmout hříchy celého světa. Janovo svědectví vrcholí ve slovech, v nichž se odvolává na Kristův křest jako očitý svědek: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice a zůstal na něm … ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: „Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.“ A pak už jen dodává: „Já jsem to viděl a dosvědčuji: TO JE SYN BOŽÍ!“

Více už dodávat netřeba, Jan Křtitel zde říká vše, co bylo třeba říci. Ten, jemuž připravoval cestu; ten, jenž ho předešel svým narozením i udělováním křtu je zde, uprostřed svého lidu a Jan se bude nadále „menšit, aby Kristus mohl růst“.

Evangelium, tak zřetelně ukazující na Krista coby Božího Syna, předchází prvé čtení z proroka Izaiáše. Je z doby babylonského vyhnanství a Izaiáš popisuje své vidění, v němž Bůh mluví ke svému Služebníkovi, v němž není těžké objevit Božího Syna: „Hospodin, si ze mě utvořil služebníka, už v matčině lůně mě povolal, abych obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. A dal mně národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“ To je výsostné poslání Ježíše – Mesiáše a Spasitele. Být světlem pro všechny národy a přinést spásu celému světu!

Když Jan Křtitel ukazuje na Ježíše, jako na Beránka Božího, který na sebe vezme hříchy světa; jako na toho, na němž zůstává Duch Boží, je zřejmé, že v Ježíši poznal, odhalil toho, který je Božím Synem. A o toto poznání se dělí se svými posluchači. A ti se otočí k Janovi zády a půjdou za Ježíšem. Od učitele k Mistru; od hlasu ke Slovu, od proroka k Mesiáši. Jan to ví a dobrovolně, velkoryse, bez ukřivděnosti a ublíženosti, ustupuje do pozadí, aby vedle něho a místo něho mohl vstoupit do lidských dějin, do srdcí všech národů ten, který bude světlem. Který přinese, jako Beránek Boží, spásu celému světu.  Ten, o němž prohlašuje, že je Synem Božím.

Přijmout toto Janovo svědectví není snadné. Ani pro ty, kteří stojí na břehu Jordánu, ani dnes, pro nás. Přijetí Krista, tohoto Beránka Božího vyžaduje pokoru, té však pro svou pýchu nejsou schopni ani Židé tehdy, a ani my dnes. Proto slova Jana Křtitele jakoby stále padají do prachu vyprahlých srdcí.

My jsme ovšem duchovně dál, než Janovi současníci. My jsme byli pokřtěni nikoli křtem Janovým, křtem pokání, ale křtem Kristovým - křtem svátostným. Křtem, který odpouští hříchy a uzdravuje nemocné duše. My jsme ve křtu přijali Ježíše do svého srdce. A také jsme jej nesčíslněkrát přijali v Eucharistii. Když kněz při pozdvihování říká: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ ukazuje, stejně jako Jan na živého, přítomného Krista, který proto přišel, aby mě, nás, všechny lidi spasil, vykoupil, zachránil. Nezbývá, než upřímně a s pokorou vyznat: „Pane, nezasloužím si, abys’ ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude zachráněna.“

Jiří Vojtěch Černý