Už máme za sebou i svátek svatých Tří králů
Nejhezčí a nejmilejší svátky roku - Vánoce jsou prakticky za námi. Co je krásné, na co se těšíváme, to obvykle nemá dlouhého trvání; uteče to jako voda… Za mých mladých časů se vánoce ještě psávaly s malým „v“- podle pravopisného pravidla, že když jde o dva a více svátečních dni, není důvod pro velké písmeno; inu, co v gramatice platívalo dříve, dnes už často neplatí (jak se kdysi říkávalo: „Po staru se žít nedá!“- protože prý platí: „Změna je život!“). Ovšem bez ohledu na nějaká dočasně platná pravidla - Vánoce, svátky Kristova narození si přece jen to velké písmeno „V“ zaslouží.
U východních křesťanů (tím myslím nejen pravoslavné věřící, ale i naše teologicky nejbližší bratry ve víře - katolíky řeckého vyznání) - se však vánoční svátky liturgicky slaví podle Juliánského kalendáře – tedy o dvanáct dní později než na Hod Boží vánoční; jejich hlavním vánočním svátkem je až 6. leden, kdy se slaví svátek Zjevení Páně, svátek tříkrálový.
Nevím, kolik kostelů u nás v Čechách je zasvěceno svatým Třem králům, ale vzpomínám si, že v Kolíně nad Rýnem jejich jména nese dokonce tamní ohromná a krásná katedrála. S kolínskou arcidiecézí má jedno společné i sousední diecéze Cáchy (Aachen), kde tamní katedrála je sice menší, ale má architektonicky zvláštní osmibokou chrámovou loď (oktagon), v níž jsou ve zlatém relikviáři uloženy ostatky franckého císaře Karla Velikého. Jak v Kolíně nad Rýnem, tak i v Cáchách je totiž stále oficiálně uznáván lednový svátek Karla Velikého (28. 1.), jehož velmi uctíval náš Otec vlasti, císař a král Karel IV. - a do Cách, k jeho hrobu rád putovával. V současném kalendáři bychom však svátek Karla Velikého hledali marně; už mnoho let na jeho místě figuruje jméno Otilie.
Je pěkným starobylým zvykem na svátek Tří Králů psát na dveřní veřeje svěcenou křídou písmenka K+ M+ B+ symbolizující jejich údajná jména „Kašpar, Melichar, Baltazar“, anebo liturgické: C+ M+ B+ („Christos Mensionem Benedicat!“ = Ať Kristus žehná tomuto příbytku!)
V posledních dvou desetiletích se u nás oživila a obnovila starobylá folklorní tradice tříkrálového koledování se zpěvem „My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám…“ Na rozdíl od starých časů nyní toto koledování získalo nový, ušlechtilejší, charitativní rozměr: zatím co ti koledníci našeho mládí si přicházívali vykoledovat něco pro sebe („Přišli jsme k vám na koledu, milí přátelé… nenechte nás tady dlúho stát…) - podobně jako koledovávali i na svátek svatého Štěpána („Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně?“ „Na vánoce, na Štěpána, štědrá bude panímáma…“), dnešní koledníci však chodívají se zapečetěnou pokladničkou - a co vykoledují, není jejich, ale je určeno ve prospěch těch sociálně potřebných…
V neděli - v předvečer svátku Tří Králů - jsme byli na tříkrálové mši svaté v malostranském chrámu svatého Tomáše; mile nás překvapilo, že kněz i všichni ministranti (i ministrantky) přišli k oltáři s papírovými královskými korunami na hlavách a odložili je až před Proměňováním. Odpoledne právě z tohoto chrámu vycházel slavný, jakoby „oficiální“ tříkrálový průvod: tři důstojní „Mudrci od Východu“ v malebném oblečení před kostelem nasedli na skutečné velbloudy a doprovázeni desítkami malých i velkých koledníků s tříkrálovými pokladničkami se vydali na pouť pražskými ulicemi a přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Průvodu se zúčastnil i pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka a spousta věřících i náhodných turistů především těch zahraničních, kteří asi nikdy předtím nic podobného neviděli.
Tentýž den se v budově Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, někdejší jezuitské koleji při malostranském chrámu sv. Mikuláše, konal velmi pěkný novoroční (či také spíš tříkrálový) benefiční koncert dětského souboru „Musica Marcato“. Mladí muzikanti a zpěváci ve věku od pěti do šestnácti let jsou víc než z poloviny mezi sebou příbuzní: sourozenci, bratranci a sestřenice. Sbormistryní je jedna z maminek, Veronika Kopecká, která díky své úžasné trpělivosti a hudebně-pedagogickým schopnostem dokázala s dětmi nastudovat nejen řadu koled, ale i několik obtížných skladeb – na příklad „Panis angelicus“ Césara Francka, Newtonovu píseň „Amazing grace“, anglickou koledu „Deck the halls“, mezinárodní latinskou vánoční píseň „Adeste, fideles!“ a dokonce i část (Credo) vícehlasé a náročné Rybovy mše vánoční „Hej, mistře!“ V roli mužských hlasů staršího pastýře(baryton) a jeho mladšího druha (tenor) zaskočili dva z přítomných tatínků malých zpěváčků a muzikantů. Koncert se konal v krásném prostředí někdejšího barokního refektáře se stropními freskami. Byl to velice milý zážitek na rozloučenou s vánočními svátky.
Vánoce tentokrát opět nevypadaly právě jako na obrázcích Josefa Lady - sníh v Praze nebyl - a kromě horských poloh nebyl vlastně nikde. Přesto lidé „dobré vůle“ je mohli prožít radostně (a snad i poeticky) a hlavně s vděčností Tomu, který se před tolika staletími v Betlémě narodil jako ten nejchudší z chudých: Nám, nám narodil se!
Pro web Simeon.cz napsal Karel Voplakal
Ilustrace: autor
