18.12.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Uvěřit a v síle své víry jednat!

Uvěřit a v síle své víry jednat!

Iz 710-14

Řím 1,1-7

Mt 1,18-24

4. neděle adventní

Se zapálením 4 svíčky na adventním věnci jsme vstoupili do závěru adventní doby a brzy již překročíme práh velkého tajemství, to když vstoupíme spolu s Kristem do chléva, s tím Kristem, jehož SVĚTLO ozařuje tento svět už dlouhá dvě tisíciletí.

Sedm století před Narozením Božího Syna se ozývá slovo proroka Izaiáše, který zrození onoho Pána pánů a Krále králů ohlašuje: „Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je Bůh s námi“. K tomuto příslibu, proroctví se po celá dlouhá staletí upírali s nadějí a očekáváním synové a dcery Izraele. Když jej však pronáší prorok Izaiáš, nesetká se ani s radostí, ani s vděčností. Sděluje ji sice králi, ale ten o něj nestojí. Přibližme si trochu situaci, v níž příslib narození Mesiáše zazněl: judský král Achaz, žádný svatý muž, právě naopak, se nalézá ve svízelné situaci. Chystá se k obraně Jeruzaléma před syrsko-izraelskými vojsky, a právě obhlíží městské hradby. Tu se setkává s prorokem Izaiášem, který mu sděluje slovo od Hospodina. Achaz však nechce slyšet Hospodinův hlas, nechce Bohu naslouchat. Nejspíš také proto, že má strach s Bohem hovořit, bojí se špatných zpráv a nemá čisté svědomí. Namísto, aby si tuto skutečnost chlapsky přiznal, používá obranného, a vlastně nečestného manévru. „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ (Tolikrát jej pokoušel svým jednáním, a teď, když má přijmout Jeho – Boží slovo, jej jakoby „nechce obtěžovat“.) Přesto toto slovo zazní – není to však slovo o výsledku bitvy, ani o volbě správné vojenské strategie. Je to slovo přesahující nejen jeho chápání, ale i staletí utrpení, které jsou před Davidovým, královstvím. „Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je Bůh s námi)!“

Král Achaz udělal mnoho chyb, největší však byla právě jeho hluchota k Božímu hlasu. Více naslouchal lidem a spoléhal na své síly a cizí vojska – a to se mu nevyplatilo. Přesto však se Boží slovo, přislíbení Davidovu domu, vyplnilo. Jindy a jinak, než si kdo představoval. Bůh se nenechá spoutat našimi přáními a představami. Boží slovo zaznělo v konkrétní situaci a co víc, Boží slovo zaznívá neustále. I v našem životě, v našich konkrétních situacích. A je vždy slovem naděje, slovem radostného příslibu. My však, stejně jako král Achaz, je neumíme dešifrovat a dát mu místo v našem životě. Slova proroků, stejně jako později apoštolů, jsou slovy radostné zprávy – odtud ostatně slovo evangelium.

Prorocké slovo o narození Božího syna však uchovával judský lid ve své paměti a upínal se k němu, tím úžeji, čím mu bylo v dějinách hůře. A také si tato slova upravoval a přetvářel ke svému obrazu, není proto divu, že očekávali toho, který bude ve jménu Hospodinově mocný, silný, nepřehlédnutelný vysvoboditel a zachránce, který se nepochybně narodí za zcela mimořádných okolností...

Dá se jistě předpokládat, že tomuto všeobecnému mínění podlehl i Josef, obyčejný muž, tesař z Nazareta. Je zasnoubený a podle dobových zvyklostí připravuje dům, kam v den sňatku přivede svou snoubenku, okrášlenou panenstvím. A teď se dovídá, že Maria je v požehnaném stravu, přesněji a podle Písma: „ukázalo se, že počala z Ducha svatého!“ (Ale jak? Jak se ukázalo? Sdělila mu to Maria? Bylo na ní pokročilé těhotenství patrné? Nevíme. Ale víme, jak se Josef zachoval.)

Jeho snoubenka, Maria, prostá dívka z Nazareta, po Zvěstování andělově, (které, na rozdíl od krále Achaze, bere vážně) vyslovuje své ANO, stává se tak Matkou Božího Syna. Ona sama tuto svou nenadálou situaci přijímá a narození očekává, ale pro Josefa, nastává těžká chvíle. Dobře ví, že není otcem dítěte; ví také, co by znamenalo zveřejnění Mariina těhotenství: smrt ukamenováním. Nastalou situaci vyřeší velkoryse a lidsky – je přece mužem spravedlivým, a tak, jistě ne bez bolesti, možná ani bez pocitu podvedeného muže, se rozhodne propustit Marii a vyvázat ji tak ze snoubeneckého svazku. Nechat ji sice napospas opovržení, ale uchránit smrti. V situaci, před níž je Josef postaven, je to milosrdné a vpravdě heroické řešení. Není to však řešení Boží – Bůh sám je hlavním režisérem našich, lidských, dějin. A tak posílá anděla, aby Josefovi připomněl dávné proroctví o tom, že Panna počne a porodí syna - a on, Josef, bude tím, kdo bude toto Boží dítě vychovávat; kdo mu dá, jak přísluší otci, jméno, (jen mimochodem, jméno JEŽÍŠ znamená Bůh je spása); kdo vytvoří zázemí rodiny pro Boha, který od nynějška bude přebývat mezi námi – vždyť je přece Emanuel, (což znamená Bůh s námi!)

Postava Josefa stojí neprávem v pozadí naší pozornosti, je zastiňován Pannou Marií a samozřejmě Ježíšem. A přece je to postava vpravdě úchvatná. Nebylo pro něho lehké přijmout tuto neobvyklou situaci a vyrovnat se sní. Smířit se se svou novou rolí, která je mu, jakoby vnucena zvenčí. Potřebuje nejen andělovo svědectví, ale i povzbuzení – ono: NEBOJ SE!

Josef uvěří – v tom je podobný patriarchovi Abrahámovi, který také uvěřil v nemožné početí. Josef jedná – a v tom bychom mu měli být podobni pro změnu my. Uvěřit a v síle své víry jednat! To je naše poslání. A to je právě to, o čem píše sv. Pavel v dnešním úryvku z listu Římanům: jsme povoláni do stavu svatých, Bohem milovaných dětí! Jsme církev Kristova! Jsme lidem Božím! To je výsada, to je povolání! Naplníme je tím, že budeme jednat jako Josef, tj. věřit a konat to, co cítíme jako správné a spravedlivé, co je v souladu s Boží vůlí. Nikoli jako král Achaz, který si před slovem Božím raději alibisticky zacpal uši a jednal podle svého. Achazův postoj vede k zániku, Josefův k věčnému životu. My, jakožto svobodné Boží děti si můžeme vybrat. Kéž bychom ve svém životě zvolili vždy ten správný – i když náročnější a mnohdy i bolestnější – postoj!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru