Usilujme ve svém životě o pravdu a lásku

Přísl 8,22-31

Řím 5,1-5

Jan 16,12-15

Slavnost Nejsvětější Trojice

Nejfrektovanějším slovem v dnešních textech bylo slovo modrost. V prvém čtení byla onou hybatelkou, silou, která stála na počátku veškerého stvoření – sama se představuje jako ta, která ruku v ruce s Hospodinem rozpínala nebesa, určovala meze mořím a oceánům a zvedala hřbety hor do výše k nebesům. Geolog by mluvil o síle tektonických desek, erupcích, geotermálních zákonitostech, ale kniha Přísloví, jež opěvuje moudrost, takové výrazy nezná. Pisatel žasne nad dílem stvoření, které, naprosto oprávněně, připisuje Hospodinu a ona moudrost je tou, která řídí všechno stvoření.

Boží moudrost v sobě nezahrnuje poznatky věd, naše lidské vědění; je vyšší kategorií, přesahující všechny přírodní zákony. Je samou postatou Boha, invencí s níž Boží všemohoucnost všechno tvoří a je samou pravdou, s níž se ztotožňuje Boží Syn. Nebo ještě jinak – je totožná s Duchem svatým. Tím, který si vane a působí kde chce, a jak chce; nespoután a nespoutatelný pouhou lidskou silou. Je Duchem pravdy a principem lásky mezi Otcem a Synem, je samou láskou, která je oním základním vztahem, na němž stojí i náš život. Bez pravdy, bez lásky je život nemyslitelný.

Starý zákon nemluví – a ani mluvit nemůže, o Duchu svatém. Mluví o Boží moudrosti, která je soupodstatná s Hospodinem, Pánem a Stvořitelem nebe a země, a neproniknutelná naším omezeným lidským chápáním.

Na jeho omezenost odkazuje i Ježíš ve Večeřadle, kdy se loučí se svými učedníky, slovy: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší a oznámí vám, co má přijít.“ 

Ježíš nikdy nepoužil výraz Nejsvětější Trojice a přesto ve večeřadle, v předvečer své smrti, nepřímo představuje učedníkům celou Nejsvětější Trojici. Mluví o sobě, o svém Otci a představuje Ducha svatého, kterého jim slibuje jako toho, který je seznámí se vším potřebným.

„On mne oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“

Když na jiném místě říká Ježíš: „Já a Otec jedno jsme“ říká vlastně totéž – „všechno, co má Otec je i moje“ a o toto Boží vlastnictví se chce s námi rozdělit. A tím, který nám všechno Boží vlastnictví zprostředkuje, je právě ona třetí postava Nejsv. Trojice – Duch svatý.

Otec, Syn a Duch svatý. Tři Osoby Nejsvětější Trojice. Učení o Nejsvětější Trojici je nezpochybnitelným dogmatem. Když se řekne dogma, nahání to mnohým husí kůži. To slovo zavání suchou teologickou spekulací, o níž neradno pochybovat. Pro studenty je dogma „O Nejsvětější Trojici“ (De Deo Trino) nezáživnou teorií, kterou se naučí ke zkoušce, ale která jim jaksi nevleze pod kůži. A přece - žádnou jinou teologickou pravdu nepoužíváme častěji a přirozeněji. Každý náš den začíná křížem „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Mše sv. rovněž začíná a končí spolu s Nejsvětější Trojicí. A vlastně každá liturgická modlitba je zakončena trojiční formulí, stejně jako vzýváním Nejsvětější Trojice končí i poslední modlitba každého dne. Stále opakujeme jména Tří Božských Osob, a přece je nám Trojice tak vzdálená, cizí, nepochopitelná, nebo i lhostejná. A přitom celý náš život je zarámován Nejsvětější Trojicí. Kupř. modlitba: ta není nikdy pouhým rozhovorem s Bohem: to je Duch Syna, který v nás vyvolává touhu po Otci a tím modlitbu. Nebo svátosti! Ty nejsou jen setkáním s Kristem. Je to Otec, který nám daruje (v různých podobách) svého Syna… a to mocí Ducha svatého. A náš obyčejný život? Byl by méně obyčejný a šedý, kdybychom „viděli a prožívali“, že nežijeme MY, ale že samotná TROJICE si v nás učinila „místo k přebývání“, že jsme jejím příbytkem, že v nás je její svatostánek! Je to Bůh Otec, který stvořil všechno viditelné i neviditelné, který vdechl život všemu stvoření. Je to Boží Syn, který je pravdou, cestou, smyslem našeho života. A je to Duch svatý – duch, který všechno udržuje, duch lásky, poznání, moudrosti, síly a pokoje, „v němž žijeme, dýcháme a jsme …“

Sv. Pavel končí dnešní úryvek z listu Římanům slovy: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Jsme stvořeni z lásky a pro lásku. Bezmezně milováni Bohem, který z lásky k nám poslal na svět svého jediného Syna. A ten z lásky k nám přijal smrt na kříži, aby nás vykoupil a mohl nám skrze Ducha vrátit ŽIVOT. Usilujme proto ve svém životě o pravdu a lásku, abychom nezraňovali Boha Otce i jeho Syna, který v jednotě Ducha sv. žije a kraluje na věky věků.

Jiří Vojtěch Černý