12.03.2017, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Usilujme o vnitřní proměnu

Usilujme o vnitřní proměnu

Gn 12,1-4

Mt 17,1-9

2. neděle postní

První čtení začíná slovem VYJDI, a také evangelium má podobný začátek: Ježíš VYVEDL Petra, Jakuba a Jana …

VYJÍT odněkud někam, to je motem celé postní doby, kterou nyní slavíme. VYJÍT znamená vždycky nějakou změnu, a nemusí se jednat jen o změnu místa, stanoviště. VYJÍT lze i ve smyslu duchovním - a právě o to v postní době jde. VYJÍT ze starého zaběhaného způsobu života a myšlení k novým formám, ZMĚNIT své postoje, své smýšlení, svůj život - to je přeci ÚKON OBRÁCENÍ. A OBRÁCENÍ je stěžejním cílem postní doby.

V prvém, SZ čtení, jsme mohli prožít spolu s Abrahámem těžkou chvíli rozhodování a vnitřního boje. Má VYJÍT, OPUSTIT všechny své dosavadní jistoty, svou zemi, rodinu a dům, a vydat se v kmetském věku do neznáma. Není to nero-zumné? Neuvede do nebezpečí a nejistoty také celou svou rodinu? Abrahám udělá ten rozhodující krok vpřed, odhodlá se ve všem spoléhat na Hospodina, na pouhé Boží slovo. UVĚŘÍ, že najde novou vlast; že bude, ač bezdětný, praotcem velkého národa; že skrze něj přijme svět požehnání. To byla, panečku, VÍRA!

Ovšem, obrazně řečeno je i každý z nás v situaci Abrahámově. Jsme připoutáni tisícerými pouty k zemi, k lidem, k povinnostem, k tomu, bez čeho si svůj život ani nedovedeme představit. A přece, každý z nás byl před léty, stejně jako Abrahám, pozván na cestu. Začala KŘTEM a BIŘMOVÁNÍM - tyto svátosti jsou vyvolením a pozvánkou na cestu do Boží vlasti v nebesích. Jsou pozváním na cestu, na níž nemůžeme vyjít obtěžkáni pozemskými starostmi a spoutáni nesvobodnými a neuzdravenými vztahy k ostatním lidem. Tolik příměr ke svátostem, a teď se spolu s evangelistou zastavme pod horou Tábor v Galileji. Tři nejbližší Ježíšovi učedníci, Petr, Jakub a Jan, jsou pozváni na cestu. VYSTUPUJÍ spolu s Ježíšem z údolí na horu, aby tam byli v tichu a v samotě, aby se modlili. Na vrcholu hory se však odehraje něco mimořádného a nečekaného. Ježíš se modlí, rozmlouvá se svým Otcem. A to, co se jindy odehrává přímo v něm, dnes jakoby VYSTUPUJE na povrch. Modlitba PROMĚŇUJE Ježíšovu tvář i jeho roucho. Učedníci jsou vtaženi do úžasné proměny, která se v něm odehrává během modlitby. Ale to ještě není všechno. Na okamžik jsou zbourány přehrady mezi pozemským a nebeským světem, a vedle Ježíše se objeví také postavy Mojžíše a Eliáše. Největšího zákoníka a největšího z proroků. Ježíš přece tak často hovoří o Zákonu a Prorocích, o jejich naplnění v evangeliu. A jejich vrcholní představitelé teď přichází k Ježíšovi, aby svou přítomností dosvědčili své spojení s Božím Synem, který přece přišel naplnit Zákon a Proroky. Tím naplněním není ovšem jen Jeho učení, ale především Jeho utrpení, smrt a Zmrtvýchvstání.

Celé toto neobvyklé „nebeské představení“ nemá zřejmě jiný důvod, než přiblížit nejbližším učedníkům chvíle Kristova utrpení, na které nejsou ještě připraveni a které z Ježíšových dosavadních náznaků tak prudce odmítají. A popravdě řeče-no, jejich reakce na hoře Tábor naznačuje, že stále ještě nechápou. Vzrušený Petr, zmatený neobvyklou scénou, reaguje úplně přízemně a lidsky: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Snad chce praktický Petr zachytit, uchovat ten prožitek přítomnosti největších postav židovského nábo-ženství; snad chce zastavit čas a připoutat tyto postavy k ze-mi. To ale není Boží úmyslem. „Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak...“ Z jasného obrazu je náhle hustá mlha, neprostupný oblak. Budoucí apoštolové jsou zahaleni mrakem, v němž pociťují osamělost, nejistotu a strach. Odříznuti od krásného obrazu, slyší Boží vyznání: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ To je nejvyšší Boží zjevení! A také nejvyšší Boží směrnice. Pro apoštoly, stejně jako pro nás. Ve chvílích neproniknutelných temnot, ve chvíli, kdy nevidíme ani na krok dopředu, ve chvílích zdrcující nejistoty - vždy je tu Boží Syn, který nás vyvede ze všech, i těch nejhlubších temnot. Toho poslouchejme a nebudeme bloudit, nebudeme ochromeni strachem a obavami. Boží Syn je nám docela blízko, i když Ho nevidíme. Zachovávejme Jeho slovo, a i k nám zazní ono: „Vstaň a neboj se.“

(Zjevení na hoře Tábor bylo pro apoštoly velkou školou. Daleko od ruchu údolí, od zástupů lidí kolem Mistra, viděli Ježíše takového, jakým skutečně byl. Prozářeného, proměněného dotykem Otcovy lásky; viděli Ho jako Syna Božího. Uprostřed činnosti, hluku i konání zázraků jim jakoby zevšedněl - viděli v Něm sice mimořádného divotvůrce, Mistra, kazatele a učitele, ale nebyli sto vidět pod nánosem pozemského prachu jiskřivý klenot Jeho Božství. Ten zazářil až v tichu a samotě na hoře. Jeho zjevení však nebylo samoúčelné. Mělo apoštoly připravit na chvíli, kdo jej uvidí poplivaného, zbičovaného, ukřižovaného. Aby pod vlivem tohoto zážitku nepřestali věřit, že On je Syn Boží a že jeho smrtí nic nekončí, ale teprve začíná. Že Jeho Zmrtvýchvstání je konečným vítězstvím nad smrtí.)

Evangelium o proměnění Pána na hoře Tábor je záměrně vybráno pro počátek doby postní. Ona je dobou i našeho proměnění, našeho obrácení a také dobou přípravy na Ukřižování našeho Pána. Oproti trojici apoštolů jsme ve velké výhodě. Na rozdíl od nich víme, že přijde neděle Vzkříšení. Že Kristus vstane z hrobu. Usilujme tedy o vnitřní PROMĚNU, abychom byli dobře připraveni na oslavu tajemství Velikonočního Vzkříšení.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru