Umět Boží lásku přijímat a na ni odpovídat
Mt 22,34-40
30. neděle v mezidobí
Jako odpověď na otázku farizeů, otázku záludnou, zazní Ježíšův výrok; jeden z nejznámějších a nejpodstatnějších, jaké v evangeliích nalézáme: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… Miluj svého bližního, jako sám sebe!“ To je první a největší přikázání…
Odhlédněme teď od toho, kdo a za jakým účelem ji pokládá. Touha farizeů, saduceů a zákoníků dostat Ježíše do úzkých nám přinesla tuto odpověď, na které stojí náš život; odpověď, která je základním kamenem celého křesťanství. MILUJ! Největší výzva, jaká může zaznít. Výzva k LÁSCE. Svět, stvoření, náš život … všechno stojí na lásce. Láska je tou nejdůležitější ingrediencí v receptu na život…
Láska – patří k našemu životu stejně nezbytně, jako vzduch, který dýcháme, jako jídlo, které jíme a voda, kterou pijeme. Je tou největší silou, která nám dává schopnost žít.
Láska je vždy spojena se vztahem; zde se vztahem k Bohu a k bližním; avšak naše mezilidské vztahy mají nejrůznější adresáty lásky. První láskou, kterou zakoušíme, je láska mateřská. Bez ní by novorozeňata vůbec nemohla žít – matka se zcela vydává svému dítěti, ono je součástí jí samé. Aniž si to uvědomujeme (a mnozí si to, žel, neuvědomí vůbec), náš život určuje a je stejně nezbytná láska Boha k nám. (Ani bez ní bychom nemohli žít.) Jsme Bohem chtěné, milované děti („Už v lůně tvé matky jsem tě stvořil.“). Jsme živočichové s lidskou duší a tak, docela pudově milujeme sebe sama (zákon zachování života) a v rámci zachování a předávání života milujeme své partnery (zákon zachování rodu). A jakožto sociální tvorové milujeme své bližní. (Žijeme v rodinách, v nejrůznějších sociálních skupinách, jsme součástí státu…) Nechci se pouštět do nějakých ontogenetických a metafyzických studií, jednoduše shrnuto – náš život je určován láskou.
Když se podíváme na Ježíšův výrok jakožto křesťané – a o to by nám asi mělo v této chvíli jít, pak je výrokem, na kterém stojí náš křesťanský život. Láska k Bohu a láska k bližnímu patří neoddělitelně k sobě a my si můžeme uvědomit, že:
Milovat Boha znamená dát mu první místo ve svém životě, svěřit mu svůj život, hledat a konat jeho vůli, nakolik jsme ji schopni poznávat.
Milovat bližního znamená vidět v něm (v každém!) Boží obraz, rovněž milované Boží dítě a jako k takovému se k němu také chovat – přijímat jej, pomáhat mu, odpouštět mu, sdílet se s ním...
A nakonec milovat sama sebe – (tady nejde o sobeckou sebelásku, ale o zdravou úctu k sobě), vidět se, vnímat se jako toho, který je milován Bohem a snad (doufejme) i ostatními lidmi. Milovat sám sebe vyžaduje starat se o své zdraví, o své potřeby (ale nepřeceňovat je). Znamená to pečovat o svůj duchovní život, o jeho potřeby (modlitba, víra a naděje, hledání Boží vůle, touha po Božím království apod.).
Na počátku byl dotaz saducee, motivovaný ani ne tak touhou po poznání, jako spíše snahou dostat Ježíše do úzkých; na konci je převratné sdělení Božího Syna o jednotě Boží lásky a lásky lidské; poznání, že je jen jedna, nedělitelná láska, která musí být vždy oboustranná, aby nepostrádala smyslu. Jako je nesmyslná jednostranná láska mezi partnery, tak je nesmyslná láska buď jen k Bohu s vyloučením všelidského společenství, (vede k fanatismu) nebo jen, i když možná dobře míněná, láska jen k lidem, s vyloučením, neřkuli popřením, Boha (vede k prázdnému altruismu). A úplně nejhorší? To je sebestředná, narcisní láska jen k sobě samému, láska, v níž si je člověk sám sobě bohem a ostatní pro své sobectví nepotřebuje. To je ta nejhorší degradace, v němž člověk sám v sobě popírá obraz Boží a vzdává se hřejivých, byť mnohdy náročných, lidských vztahů. Člověk milující jen a jen sám sebe je takovou zrůdičkou a žel, najdeme četné takové lidské kreatury (zpravidla na nejvyšších místech, neboť kariérismus je doprovodným atributem takovýchto citových chudáků).
„Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… Miluj svého bližního, jako sám sebe!“
Mám za to, že Ježíšova odpověď vyrazila jeho posluchačům dech. Oni znají z přikázání zákona lásku k Bohu. Třikrát denně se modlí „Š´má Izrael…“ „Slyš Izraeli, Hospodin náš Bůh je jediný; miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou…“ První část Kristovy odpovědi je jim tedy důvěrně známá, ale milovat Boha jako bližního? A bližního jako sama sebe…! To by přece znamenalo – no ano, domysleme to, to by znamenalo, že nemohu milovat druhé, když nemiluji Boha; že mohu milovat sebe, jen když jsem stejnou měrou schopen milovat své bližní, blízké, nejbližší…
Ježíšovo přikázání lásky je největším přikázáním, je přikázáním hodné Boha a Bohem dané nám lidem, kteří nejsme hodni Boží lásky, ale přesto ji v plné míře dostáváme. Máme-li být skutečně Božími dětmi, musíme umět tuto Boží lásku přijímat a na ní odpovídat. Nejen na kolenou v kostele, ale také ve všech bližních kolem nás, ve kterých je ukryt obraz Boží, kteří jsou, stejně jako my, milované Boží děti a rovněž, stejně jako my, pěkní neřádi a nevděčníci.
Jiří Vojtěch Černý
