Učme se zákonu lásky od těch posledních, přehlížených a věřících
1 Král 17,10-16
Mk 12,38-44
32. neděle v mezidobí
Nemít nic, nebo skoro nic – a přece i to své poslední málo obětovat, dobrovolně se toho vzdát pro druhého, nebo dokonce pro samého Boha – je úkon, který si zaslouží úctu. To je čin hodný buď hrdiny, nebo fanatika. A přece – konkrétní postavy z dnešních textů: prosté, dobrosrdečné a skromné vdovy, by jistě nějaké ocenění a uznání odmítly. Jednaly, jak jim přikazovalo srdce a velela víra - nikoli rozum, protože rozumný člověk se nevzdá posledního sousta, posledního haléře. Jen milující a pokorný člověk to dokáže.
Pojďme si ony vdovy – vlastně hlavní protagonistky prvého čtení a evangelia přiblížit.
Ta prvá, vdova ze Sarepty je pohanka, žijící v Sidonu, zemi sousedící s izraelským královstvím. A tam je, coby trest za nevěru Izraele svému Bohu, už třetí rok sucho. Neprší, nepadá rosa, země je vyprahlá a nedává úrodu. Sýpky prázdné a všude hlad. Samozřejmě, déšť nekopíruje hranice území, a tak je sucho a hlad i v okolních zemích. Tedy i v Sidonu (=dnešní Libanon). A teď přichází prorok Eliáš – ten, který to navenek jakoby „spískal“, a má tu smělost, jeden by řekl i drzost, říci si nebohé vdově nejen o vodu, ale dokonce i o chléb! A co udělá ona? Poslušně mu pro vodu (které je také nedostatek) jde. A ten cizinec, Žid, po ní ještě chce chléb! „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu.“ Takže vlastně nic. Poslední zbyteček na poslední placku – a pak jen pomalé umírání hlady. „Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Jednomu až z toho tragického výhledu zamrazí. A co Eliáš? Hodnoceno pohledem zvenčí, se zachová jako despotický egoista a nelida. „Nejdřív z toho upeč mně malou placku!“ Kdyby zůstalo jen u tohoto přání, pak by musel být Eliáš asociál. Bezcitný sobec. Ale – on přidává slova příslibu: „Buď bez starosti. Jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“
Ona se odvolává na Boha Izraele jako na svědka, že nemá nic – on se odvolává na téhož Boha, že jí dá dostatek všeho. Ona vdova se nalézá v krajní, fatální situaci. Jde ji doslova o život. Může věřit cizímu Bohu? Může důvěřovat slovům Žida, kterého nezná? A přece. Jde a s důvěrou, s neskutečnou důvěrou a odvahou, učiní to, oč ji žádá prorok. A výsledek? Její víra, její důvěra, její poslušnost a velkorysost, je odměněna. „Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo, podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.“
Eliáš má za sebou už zkušenost s Bohem Izraele, on už mnohokrát prožil splnění Jeho příslibů. Ale ona vdova? Hospodin nebyl její Bůh a ona přece dává z posledního neznámému Židu a jeho Bohu, kterému je tak zatěžko uvěřit. A ona přece uvěří. Úžasný příklad důvěry (nikoli naivity nebo pověrčivosti). Nikoli pro onu malou placku, ale pro její důvěru, ji Bůh vrchovatě odmění.
A pak je tady další vdova. Opět v krajní situaci. Jen s tím rozdílem, že ona je Židovka. Že věří v Boha Izraele, v Hospodina zástupů. Má poslední haléře, Snad by vystačily na trochu mouky na placku chleba. Ale. S těžkým srdcem stoupá k chrámu. Už vstupuje dovnitř a před ní nádvoří s 12. sloupy a uprostřed každého stojí pokladnice na dary chrámu. Nelze je minout, obejít. A ona je ani nechce obejít. Do pokladnice pro potřeby chrámu (a také pro potřeby kněží, kteří mají, na rozdíl od ní, nadbytek) vhodí své poslední dva haléře. Nespadnou s hlasitým cinknutím, neslyšně se snesou na dno a ona, ona se nejspíš i stydí, že dala tak málo. Od lidí nemůže očekávat nic, žádnou pomoc. Vdovy jsou až na samém konci sociálního žebříčku, odkázané jen na dary ze soucitu. Ale ona má víru. A věří, že Bůh její malý, a přitom tak velký, dar ocení. Dává z mála. Dává z posledního. Spoléhá na Boha, na Boží zrak, který „vidí do srdce člověka“, ale je zde ještě jeden pár očí. Božího Syna. Vidí i to, co se ona chuděra ze studu snaží skrýt. Vidí její dva haléře, vidí její velké srdce a neméně velkou víru. Svolá své učedníky a dá jim lekci víry, pokory a lásky. „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní! Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“
Ježíš vidí to, co ostatní nevidí, či vidět nechtějí. Neoslní jej denáry bohatých, okatě vhazovaných do pokladnic. Vidí ty dva malé haléře. Vidí její důvěru v Boha. Vnímá její bídu a hlad, i její lásku. „Dala víc, než všichni ostatní. Dala největší dar. Dala všechno!“ Ty dva haléře je nesmírná, úžasná oběť, hodná Boha a také její velké víry a lásky. Lásky, která, je-li opravdovou láskou, dává všechno. Ne mnoho, ale všechno! V Boží ekonomice je zcela jedno, kolik ono všechno obnáší. I „zlámaný groš“, je-li opravdu vším, co mohu nabídnout, má větší cenu, než hřivny zlata. Láska nezná míry a váhy, a Pánu, od něhož máme všechno, se odměřovat nedá. Jen ten, kdo dá opravdu všechno, všechno obdrží. V tom, že překročíme své lidské hranice, že se povzneseme nad svou lidskou opatrnost a vzdáme se svých malých jistot pro velkou a závratnou nejistotu lásky, v tom spočívá tajemství křesťanské lásky. Pouze ten, kdo se odhodlá dát opravdu všechno beze zbytku, pozná co je to radost, a zakusí, jaké štěstí dává Boží láska. Kdo dá jen něco, kdo odměřuje a počítá, kdo si schová nějaký haléř, ten tuto blaženost nikdy nepozná. A nikdy také nezakusí, co je to suverénní svoboda a bezelstná důvěra a radost Božích dětí.
I o takových dnes byla řeč, hned v úvodu evangelia. Před takovými Ježíš varuje: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, (okázalé oblečení, značkový „ohoz“) mají rádi pozdravy na ulicích, (navenek projevovaná úcta, poklonkování) první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; (VIP, ti, kteří se pokládají za celebrity, kteří se rádi zviditelňují a vyžadují upřednostňování) vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb …“ (sobci, kteří bez uzardění a studu parazitují na druhých, a to i na těch nejslabších a pod záminkou pomoci druhým si sami nechají sloužit a ještě si mnohdy nechají za své nečestné jednání platit …)
Jak vidno, dnes už nemáme instituci učitelů zákona – ale jejich dvojníci, ty mezi námi chodí i nadále. Varujme se jich, ti nás pokoře a skromnosti nenaučí – učme se raději zákonu lásky od těch posledních, přehlížených a věřících. Od těch dnešních „chudých vdov“.
Jiří Vojtěch Černý
