09.07.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Učivo, které nám vystačí na celý život

Učivo, které nám vystačí na celý život

Zach 9,9-10

Řím 8,9,11-13

Mt 11,25-30

14. neděle v mezidobí

Písmo svaté – tato „Kniha knih“ – ale současně i kniha mnoha knih, používá bezpočet obrazů, symbolů a literárních druhů. Velmi často pracuje také s protiklady, vždyť na nich lze snáze pochopit to, co měl ten který autor na mysli. Dnes je to svatý apoštol Pavel v druhém čtení, který proti sobě klade známé pojmy: tělo a duch; světlo a tmu, život a smrt. A jeho slova jsou důraznou výzvou, apelem na posluchače a čtenáře: „Žijte ne podle těla, podle jeho přirozených nároků, které vedou ke smrtelnosti, ale naopak, žijte podle ducha, který vede k životu. Vždyť kdo žije podle ducha, ten má v sobě Ducha Božího, Ducha Kristova, a ten přemáhá naši smrtelnost, ten nás vede k nesmrtelnosti! Tentýž Pavel nám později, v listu Galaťanům, ještě pěkně vyjmenuje, jaké jsou plody ducha – dovolím si je připomenout: „Ovocem ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“(Gal 5,22) Škoda, že tohoto ovoce je mezi námi, v našem jednání, tak málo, že jde takříkajíc, o nedostatkové zboží. Dovolil bych si k tomuto výčtu plodů Ducha sv. přidat ještě jeden pojem – ten, který je v dnešních textech stěžejní – totiž pokoru.

Pokora – slovo, které není příliš frekventované v našem slovníku a co hůře, ani v našem jednání. Pro ony „maličké“, o kterých mluví Ježíš v evangeliu, je pokora tak samozřejmou součástí jejich života, že o ní ani nemluví a nepřemýšlí, zato pro ony „veliké“ – mocné, něco znamenající, významné apod., je pokora často jen prázdným, vyčpělým, dokonce i zesměšňovaným pojmem. (A když už u nich jde o pokoru, pak zpravidla onu „falešnou pokoru“, která není ničím jiným, než maskovanou pýchou.) K mocným své doby Ježíš nemluvil (asi dobře věděl, že jeho slova, slova života, nebudou přijímat, stejně jako Jeho samého), Ježíš mluvil a obracel se k bezvýznamným, prostým, nepříliš vzdělaným, pokořovaným, přehlíženým – zkrátka k „maličkým“. A právě pro tyto „maličké“ velebí a oslavuje svého Otce: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým …“

Rovněž prorok Zachariáš, když tlumočí slova samého Hospodina, vyzývá k oslavě, jásotu a plesání – a proč? protože konečně! přijíždí tak dlouho očekávaný král, Pán a Mesiáš, do svého města a ke svému lidu. Avšak, jakým způsobem? V pokoře, v umenšení, v chudobě, bez publicity a pompéznosti. Jako maličký – vždyť sedět na oslu příslušelo chudákům; vzdělanci a mocní, ti by na mezka nikdy nesedli, umenšovalo by to v očích druhých i v očích jich samých, jejich slávu a moc. A přece! Proroctví o příchodu Mesiáše se naplnilo právě v osobě Krista, sedícího na oslím mláděti. (Jen pod čarou, jestli vám tato epizoda připomíná úvod do Květné neděle a tím i Svatého týdne, není to podobnost čistě náhodná. Vždyť čím vrcholí Svatý týden? Nejkrajnějším znamením pokory a odevzdání se – Ježíš, Syn Boží, se jako ovce vedená na porážku, v tichosti a pokoření, nechává dobrovolně přibít na kříž.)

Paradoxem tohoto proroctví je pokorný král, sedící na oslu; paradoxem Kristova evangelia je ono: „Kdo se ponižuje, bude povýšen“. Oba tyto paradoxy (a v Písmu podobných najdeme bezpočet) se nejzřetelněji a nejvýmluvněji naplnily právě na Kristu, tomto Božím Synu. „On se pro nás stal člověkem a ponížil se až k smrti na kříži; jeho Bůh povýšil nad nebesa a všechno stvoření, a dal mu jméno nad každé jméno…“ Takový je Ježíš, dokonalý příklad pokory. Ten, který k sobě zve všechny ponižované, chudé, utrápené, nemocné, hladové, toužící po lásce, odstrkované, přehlížené, diskriminované, apod. A právě těm – a zejména těm, kteří si jsou svého postavení vědomi – ne jenom proto, že je důsledkem vnějších nepříznivých okolností, ale často i našich hříchů, jako neblahé důsledky našeho nedobrého jednání – právě ty, maličké tam kdesi dole na společenském žebříčku, k sobě zve. A nejen to. Nabízí jim odpočinutí – nejenom ve formě odpočinku těla, ale i spočinutí duše v nekonečném moři Jeho útěchy a porozumění; nabízí jim pokoj. (Svůj pokoj vám dávám, ten pokoj, který svět nemůže dát…“) Avšak, pouze s jedinou, těžko přeslechnutelnou podmínkou. Že totiž tito adepti Božího pokoje na sebe dobrovolně vezmou jeho jho a budou se od něho učit! Není třeba připomínat, jaké je ono Kristovo jho, jeho břemeno. Je jím kříž! Nejen ten reálný, ale dnes zejména onen obrazný – v podobě ponižování, pronásledování, dobrovolně přijatých těžkostí, ve snášení pomluv, nečestností a bezpráví. V odvaze „být jiný“, lišit se od očekávání a norem „tohoto světa“, nebát se stát si pevně za svým přesvědčením, svou vírou a hájit umlčovanou a překrucovanou pravdu. Je mnoho podob křížů, které stlouká bláznům pro Krista a pro pravdu, dnešní svět. A tyto kříže tlačí a bolí neméně, než onen reálný. Avšak vzdát se jich, utíkat před nimi znamená vzdát se i Krista. Ale vzdát se Krista by znamenalo také přijít o svou odměnu, o ono občerstvení. O dar nových sil a energie Ducha. A také by to znamenalo postavit svůj život na písku, vždyť Kristus je fundament, skála, kámen nárožní a minout se s ním jen pro svou pohodlnost či neochotu snášet těžkosti, které s sebou život z víry přináší, by byla tragická prohra našeho života. Kéž nepřeslechneme ono útěšné: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne.“ Ježíš si zde neprotiřečí, jak by se mohlo zdát, neboť, jak říká dále: „Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ A čemu, že se to máme učit? Jeho věrnosti, trpělivosti, tichosti a pokoře. Což je učivo, které nám vystačí na celý život a ještě, troufám si říci, nebudeme nikdy zcela hotovi a nejspíš ani nebudeme v Kristově škole žádnými premianty.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru