03.12.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Zamyšlení

Trochu smutné předvánoční zamyšlení pro 65+

Trochu smutné předvánoční zamyšlení pro 65+

Včera po večeři (jen na okraj, měl jsem při ní zapálenou prvou svíčku na adventním věnci), jsem si pustil tablet (snad abych se dozvěděl něco žhavých novinek z naší politické scény) a tu se mi samo namísto zpráv spustilo YouTube (jak to netuším, ale to se mi u těchto novodobých, titěrných a složitých udělátek stává) a nabídlo mi pásmo: „Vánoce po gramofonu“. Protože jsem pamětník, tak jsem nechal nevyžádaný vstup do adventního večera běžet a – nakonec (až na ty reklamy, taky vás tak rozčilují?) jsem byl i rád. Trochu jsem si nad šlágry šedesátých let zavzpomínal, ostatně všechny mi zněly v uších – tak jak „tenkrát, tenkrát, o vánocích“ (R. Cortéz), což se sklerotickým pamětníkům se staropamětí stává.

Pásmo začalo, jak jinak, hitem „Vánoce, vánoce přicházejí …“, který se linul z tehdejších „rozhlasů po drátě“ a dětskými hlásky zvěstoval, že máme jásat, protože: - „naše teta peče léta na vánoce vánočku; děda bude zase honit kapra v předsíni; budeme společně hasit vánoční stromeček“ (elektrická blikající a barvy měnící světýlka nebyla, ale byly pravé svíčky – a to i se všemi maléry, které dokázaly natropit), rozvrzané housle se přidají a „Nesem nám noviny“, (noviny ovšem nebudou o betlémském děťátku, ale přinesou leda soudružské pozdravy v Rudém právu) doplní atmosféru socialistických vánoc.

Po tomto hitu zazněl další, stojící trochu ve stínu výše zmíněné vánoční odrhovačky: „Už se zase těšíme na Jéžiška“. Ta nebyla tak vtíravá a rovněž dětské hlásky oznamovaly, že se „těšíme na Jééééžiška, a copak že nám letos nadělí“? Chlapeček (dnes asi 70 let a více) oznamoval, že „on asi nic, protože zlobil a pak, naši šetří na automobil …“ (vzpomínáte na staré škodovky – kdo ji měl, byl „někdo“ a na ulicích se dalo čutat do meruny, protože auta skoro nejezdila, a když, tak se stačilo z ulice ztratit i s míčem). Avšak to, u čeho jsem se právě u této písničky zastavil, byla poněkud nepatřičná současná odpověď: „On už nám nadělil!“ Koronavirus – který z vánoc, svátků to rodinných, udělá nejspíš opět izolaci, která bude smutným dárkem zejména pro opuštěné seniory. Ve schránce už nebudou vánoční pohlednice (vždyť všichni máme mobily, kdo by vyhazoval za drahé poštovné?), ale možná z ní vyndáme černě orámované parte dalšího blízkého, kterého skolil ten prťavý, nevítaný host z komunistické (ještě stále) Číny.

V nejedné domácnosti namísto u štědrovečerní tabule (byť nebudou chybět pomeranče, mandarinky, banány – komodity, o nichž jsme si mohli nechat v oné době jen zdát) bude chybět to nejpodstatnější, co k vánocům patří – radost, pokoj, láska. Koledníčci nepřijdou, zpívat se nedoporučuje a pak, přes roušky to jde blbě, ale máme naštěstí televizory (s úžasnou úhlopříčkou a super obrazem – pamatujete na ty černobílé bedny s duchy a zrněním, kde si jeden musel domýšlet, co se asi na obrazovce zrovna vynachází …)

Přiznávám se, že jsem po chvíli toto vzpomínání na YouTube vypnul. Angažované písně minulých let ve mně vyvolaly smutné vzpomínky na hubené a nedostatkové dětství a připomněly smutnou současnost se vším materiálním nadbytkem a chudým duchovním nedostatkem.

Jestlipak se letos vlastně těšíme na Ježíška? V respirátorech, bez možnosti návštěv, se zavřenými nemocnicemi a domovy důchodců. Kapři a ovoce, ty budou (i když si za ně notně připlatíme), blikátka budou blikat ostošest (vždyť po novém roce přijde zdražení, tak ať si to ještě užijeme).

Jaké letos budou vlastně vánoce? A budou vůbec? Nezavřou kostely? (Půlnoční nám, pravda, zprostředkuje televize). Sejdeme se letos pohromadě v rodinách? A kolik míst u stolu zůstane prázdných? Jak asi bude vonět purpura a františky přes respirátory? Vlastně – těšíme se vůbec letos na Ježíška? A cože nám to asi nadělí?

Jiří Vojtěch Černý

 
 
Nahoru