03.01.2019, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Tříkrálová romance

Tříkrálová romance

Je tomu už hodně dávno - bylo to v roce 1947, těsně před vánočními svátky: byl jsem tehdy jedenáctiletý studentík v primě Biskupského gymnázia v Bohosudově, na němž vyučovali pedagogové z jezuitského řádu - a právě se připravovala školní vánoční besídka. Jeden mladý řádový kněz se nás snažil naučit poměrně dlouhou tříkrálovou básničku. Nepamatuji si už jméno jejího autora, zato však si dodnes pamatuji téměř celý její text. Jak už to bývá, starý člověk si občas mimoděk připomene řadu věcí, které mu jaksi utkvěly v dětství, i když mu už celkem k ničemu nejsou; naproti tomu si někdy už sotva vzpomene na věci aktuální - třeba co dělal předevčírem, anebo, což je ještě horší - zapomene, co má udělat zítra…

Ale zpět k té básničce: v jejím textu jde o to, že jistý orientální učenec - mág byl velmi znechucen pohanským způsobem života tehdejší společnosti a zejména  tím, že se tehdy krutě obětovávala živá nemluvňata modlám Molocha, či Baala. Šťastnou náhodou poznal dva další mudrce, kteří stejně tak jako on cítili v duši nepotlačitelnou touhu najít živé Dobro a vydali se z Orientu na dalekou cestu. Táhli se svým doprovodem na velbloudech za zářivou betlémskou hvězdou, o níž byli přesvědčeni, že je dovede za nově zrozeným dobrým Králem králů a vyzvali třetího mága, aby se k nim připojil.  Táhli pak pouští pospolu, aby se mohli poklonit božskému Novorozeňátku - vytouženému tajemnému Králi.

Už peklo žáru domřelo a dozněl píšťal ryk, dunění tympán dohřmělo, dochroptěl matky vzlyk, už dotančili derviši - a noc, všech nocí nejtišší - plášť rozhodila v mžik.

Lid do města se rozešel, sám zůstal starý mág; duch jeho hořkou žlučí vřel a v čele tměl se mrak: „O vyjdi, hvězdo čekaná nad temnou říší satana!“ - a k nebi upřel zrak.

Tam stála hvězda na hvězdě: smích, bleskot, výskot, jas - však nade všechny líbezně plá jedna, plná krás - a mžiká, volá, kyne blíž: „Pojď za mnou, pojď - a uvidíš! - a blažen budeš v ráz!“

Tu vpluly stíny kamélů: dva muži s družinou: „Kam táhnete to z Bábelu?“ „Za hvězdou jedinou! Hle, jak se chví, jak zvoní v sluch, že zrozen král a zrozen Bůh! - Tam naše kroky jdou!“

I táhli pouští pospolu - dál - v kraje neznámé. Žalm jejich toužil v hlaholu: „My Boha hledáme!“ A v hyen vytí, v řvaní lvů na odpověď z jich´ jásá rtů: „My Boha hledáme!“

Už Sion ve svém otroctví je vítá do svých krás… „My slyšeli jsme proroctví! Nač Herode ten kvas?! My přání jiné nemáme, my jenom Boha hledáme - a Bůh zas hledá nás!“

Putovali tak až k Betlému… hvězda prozařovala stín; pak - když už i jas hvězdy zhasínal, tu Slunce vyšlo jim i skládali Mu dary své - Ó svatí, svatí králové! Kdo vás byl šťastnější?!

Karel Voplakal, ilustrace: autor

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru