07.05.2015, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Tři učitelky, které mne v mládí nejvíce ovlivnily

Tři  učitelky, které mne v mládí nejvíce ovlivnily

Ta první z nich se jmenuje Vlasta Pastýříková: záměrně píši, že se jmenuje (nikoli jmenovala), protože ona – k radosti všech jejích někdejších žáků - Bohu díky stále ještě žije - a za pár týdnů se dožívá krásných 96 let. Občas ji navštěvujeme v Domově pro seniory ve Ždírci poblíž Polné. Je stále obdivuhodně bystrá, plná zájmu a pochopení. Je radost s ní pobýt - škoda jen, že po nešťastném úrazu, při němž si nevyléčitelně poranila pánev, už jen leží. Přesto má stále dobrou náladu a je plná vnitřního světla; za nás, své někdejší žáky se modlí. Personál ústavu i její spolubydlící ji mají rádi.

Když mne před dvaasedmdesáti lety učila, byl jsem prvňáček-a naše třída byla první, kterou po dokončení svých kantorských studií učila. Byla mladá a hezká - a všichni prvňáčci do ní byli zamilovaní. Cítili jsme, že i ona nás má upřímně ráda. Učila nás pak ještě i ve druhé třídě, ale v té třetí jsme již měli její kolegyni paní Růženu Kotoučkovou - a paní Vlasta byla přeřazena na jinou školu; zmizela nám s očí, ale nikoli z mysli... V té době nastával konec strašlivé druhé světové války - ale od té doby jsme se po několik dlouhých desetiletí neviděli…

Uplynulo asi padesát let - a život šel dál. Z jejích někdejších prvňáků a druháků se mezitím stali tátové rodin a posléze i dědečkové; došlo k pádu totality a ke změně politického zřízení. Mnoho někdejších Poleňáků osud odvál daleko od rodného městečka, ale myslím, že každý se tam občas rád aspoň na krátký čas podívá.

Jednou jsme se právě vraceli autem z Polné do Prahy - a trošku jsme si úmyslně zajeli; vzali jsme to přes obec Jamné, odkud paní Vlasta pochází; v domku u kostela míval její tatínek malý obchůdek a hostinec. Upozornil jsem manželku, že tam bydlívala moje nejmilejší učitelka – a že netuším, zdali ještě žije. Manželka mi navrhla, ať zastavím, že se na ni poptáme. Zazvonil jsem … a vyšla mile vyhlížející starší paní - a než jsem se stačil představit, s jakousi samozřejmostí vydechla: „Kájo, kde se tady bereš?!“    

Byla to velká radost ze shledání - a zároveň milé překvapení, že mne sama po tolika letech poznala! Od té doby již zůstáváme v kontaktu - píšeme si - a několikrát do roka ji navštěvujeme. Po každé návštěvě mívám obavu, aby nebyla tou poslední…

Další mojí významnou kantorkou byla školská sestra kongregace „de Notre Dame“,  která mne učila na nižším stupni Biskupského gymnázia v Bohosudově - sestřička Gerardie Vrbová. Bylo to v letech 1947-49, v „malé“ sekundě a tercii; byla tehdy ještě mladá a učila nás dějepis a občanskou nauku. U všech studentů byla oblíbená. Její způsob výkladu byl velice progresivní; snažila se nás učit v souvislostech - na příklad v dějepise srovnávala současný historický vývoj v českých zemích se situací v zemích našich evropských sousedů. Učila nás dělat si poznámky tak, aby to nebyly nadiktované věty, ale abychom si při výkladu byli sami schopni zapsat nejvýznamnější – sice kusé, ale výstižné body, podle nichž jsme se pak mohli učit. Museli jsme si zvyknout na určitou samostatnost, orientovat se v záplavě informací, což se nám v dalších studiích velice hodilo.

Po násilném zrušení církevních škol v noci z 13. na 14. dubna 1950 byli všichni naši profesoři internováni (někteří přímo uvězněni) – a my studentíci jsme se museli vrátit do svých domovských základních škol. Rázem se z nás všech stali premianti; úroveň církevních škol byla beze sporu daleko vyšší než u státních škol. O osudu našich kantorů nám po mnoho let nebylo nic známo. Až po několika desítkách let jsem se dozvěděl, že školské sestry byly internovány v koncentračním klášteře ve Štemplovci ve Slezsku. Napsal jsem tam - a zjistil, že sestra Gerardie je naživu a žije v tamní komunitě. Na můj dopis mi odpověděla - a od té doby jsme si psali. Stále jsem se chystal ji navštívit -  ale návštěva se už bohužel neuskutečnila. Sestřička Gerardie zemřela na silné astma někdy po velkých záplavách v roce 2002.; je pochována na hřbitově ve Štemplovci  spolu s mnoha jejími spolusestrami, které ji na věčnost předešly.

„Last, but not least“ - nemohu nezmínit významnou profesorku Parléřova gymnázia v Praze na Pohořelci paní Evu Chaloupeckou. Učila mne v letech 1951-54; byla velmi vzdělaná; dokonale ovládala řadu jazyků (pokud já vím - od latiny, francouzštiny, němčiny, angličtiny až po ruštinu). Pedagogiku vystudovala ve francouzském Grenoblu. Z těch dob pochází její životní motto: „Je suis ici pour vous aider! (=jsem tu, abych vám pomáhala!). Jako kantorka byla hodně náročná: nepřipustila nějaké lajdání, nezájem, lenost. Kázeň si nikdy nemusela vynucovat – měla v sobě přirozenou autoritu, takže nejen studenti, ale i její kolegové ji velice respektovali.

Vzpomínám si na jedno své „faux pas“ při její hodině latiny: tehdy jsme právě probírali tzv. deponentia- tedy slovesa, jejichž tvary vypadaly, jako by šlo o slovesa v trpném rodu, ve skutečnosti však šlo o příčestí činná. Mne sice latina velice bavila, ale na tuto hodinu jsem se jaksi nepřipravil (bylo krásně, a tak jsem se místo šprtání slovíček raději projížděl na kole po nedaleké oboře Hvězda). A podle zákona schválnosti jsem pak byl vyvolán k tabuli. No - co mám povídat - tehdy jsem v tom hodně „plaval“. Zklamaná paní profesorka se mne na závěr s trochou ironie zeptala: „Tak co by sis sám dal za svůj dnešní výkon?“  Bylo to jasně na pětku, ale já jsem se pokusil smlouvat: „No, asi tak za čtyřku!“ Ona se usmála a odpověděla mi latinsky právě jedním z těch slovíček, která jsme měl umět: „Blandiris!“ (=lichotíš si!) - a tu zaslouženou pětku mi bez váhání napsala. A já si od té doby nadosmrti budu pamatovat, že sloveso „Blandior, blandiri, blanditus sum“ znamená : lichotíš si, máš o sobě neúměrně vysoké mínění…

Až pak za několik let po maturitě, když jsme koncem padesátých let už byli v posledních ročnících vysokých škol, jsme se dozvěděli, že paní profesorka Chaloupecká byla z politických důvodů nečekaně zatčena, souzena jako špiónka - a odsouzena na řadu let vězení, které si odpykala v ženských kriminálech v Pardubicích, v Opavě a na Slovensku v Želiezovciach. Vrátila se až v polovině 60. let; o svých trpkých zážitcích z „nápravně-výchovných“ socialistických zařízení nehovořila a svým mučitelům z duše odpustila. Důvod jejího uvěznění nám dlouho nebyl znám; až daleko později jsme se dozvěděli, že jako nejbližší příbuzná měla počátkem padesátých let povoleno občas navštěvovat významného politického vězně P. F. Šilhana, provinciála jezuitů - v leopoldovském kriminále. Ve vězeňské hovorně za přítomnosti bachařů s ním směla hovořit jen o rodinných věcech, ona mu ale potřebovala sdělit některé důležité věci, a tak uprostřed hovoru nečekaně prohodila pár slov latinsky anebo francouzsky; vězeň pochopil, ale dozorci si mysleli, že si jen tak ulevila nějakým zaklením. Několikrát jí to prošlo, ale pak „spadla klec“; zadrželi ji a obvinili ze špionáže…

Paní profesorka se vrátila; učit však už nesměla. Nedožila se bohužel „sametové revoluce“, ale nezatrpkla. Léta prožitá v nesvobodě, v prostředí kriminálních živlů a bachařské šikany, nebyla pro ni ztraceným časem. Lidé, kteří ji znali blíž, věděli o jejích charakterových vlastnostech i o jejím hlubokém náboženském přesvědčení, které jednou vyslovila při hodině latinského jazyka: „Sic mihi persuasi, sic sentio!“ (= o tom jsem se přesvědčila, tak cítím!)

Karel Voplakal

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru