12.08.2018, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Tomu věřím a jsem šťastný

Tomu věřím a jsem šťastný

1 Král 19,4-8

Jan 6,41-51

19. neděle v mezidobí

Už třetí neděli po sobě sledujeme v evangeliu sv. Jana Ježíšovo úsilí přivést své posluchače k pochopení, a zejména, k přijetí oné neslýchané skutečnosti, že totiž: On je pravým a skutečným chlebem života - chlebem, který dává život - a to nejen život tělesný, ale především život duchovní.

Nicméně, i když jde o tak zásadní téma, začnu úplně z jiného soudku. Vzpomínáte, co dělali Izraelité na poušti ve starozákonním čtení minulé neděle? Reptali! Vyjadřovali tak svou nespokojenost, nedůvěru v Mojžíše a tím vlastně v Hospodina. A jak začínalo dnešní evangelium? Opět reptáním: „Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ To, že se Ježíš, i jeho předchůdce Mojžíš, setkávali s oním reptáním, s nespokojeností, s nepochopením a nepřijetím, mi přijde charakteristické pro nás lidi - tak příliš svázané se zemí, se svou přirozeností a současně s omezeným vnímáním sebe a co víc, skutečnostmi, které nás přesahují, které překračují rámec obvyklého a běžného. Odpovědí Mojžíšovou na reptání Židů na poušti byl příslib chleba z nebe – a Bůh skutečně seslal onu manu, která byla Božímu lidu chlebem po celou dobu jeho putování do Země zaslíbené. Také Židé v evangeliu reptají a také jim se dostane odpovědi. Ježíš jim nabídne, přislíbí chléb, který sestoupí z nebe – a pro ty, kteří jej přijmou, se stane chlebem pro celou dobu jejich pozemského putování až do země zaslíbené – Nebeského království.

Ještě dříve, než se budeme snažit vypořádat s příslibem Eucharistie v evangeliu – vždyť ona je přece chlebem, o němž mluví Kristus, dovolím si zaměřit pozornost na Eliáše v prvém, starozákonním čtení z knihy Královské. On tam totiž Eliáš, tento veliký prorok a vůdce vlastně také reptá. Sedí na poušti, pod kručinkou a popravdě, už má všeho dost! Už se tolik angažoval ve jménu Hospodinově, už zbyl sám; všechno a všichni jsou proti němu… „Už je toho dost Hospodine, vezmi si můj život…“ I když to není tak docela pravda, Eliáš je se svými silami v koncích a na vše, zdá se, rezignuje: „Skonči to už, Hospodine, mě už se nechce dále jít a bojovat dál, já už nemůžu, já už ani nechci…“ Velký bojovník a vůdce Eliáš je zde líčen jako člověk slabý, skleslý, unavený… A nakonec udělá to, co je v dané chvíli nejrozumnější – prostě a jednoduše usne – nic proti tomu, spánek je lék.

A tím dá prostor Hospodinu, aby mohl jednat. A On jedná. Bohatě, a hned dvakrát, Eliáše nasytí. A pak jej v síle toho pokrmu pošle přes poušť. A Eliáš jde! Čtyřicet dní a nocí. Cestou, kterou staletí před ním kráčeli Abrahám, poté Jákob se svými syny, Josef v poutech Izmaelitů a především Izraelité, pod vedením Mojžíše. Eliáš dojde až k boží hoře Choreb (což je jiný výraz pro Sinaj). Tam skončí jeho putování, neboť tam se znovu setkává s Hospodinem tváří v tvář, stejně jako před ním Mojžíš, a tam také dostane novou posilu, a zejména, nové poslání.

(Všimněme si doby Eliášova putování. Písmo udává 40 dní. To je významné číslo: Mojžíšovi a jeho lidu trvala cesta přes poušť 40 let; Eliášovi 40 dní. Také Ježíš strávil na poušti také 40 dní. Čtyřicítka je symbolické číslo, symbolizuje plnost a současně je číslem proměny a vnitřní očisty. Není náhodou, že také naše postní doba trvá 40 dní – i ona má být cestou naší proměny.)

Než se však Eliáš vydá na dlouhou a náročnou cestu přes poušť (okolo i v sobě) dostane z nebe pokrm na cestu. Vodu a chléb.

V souvislosti s tímto pokrmem, naservírovaným Eliášovi samým Bohem, se podívejme na naši Eucharistii. I ona je pokrmem daným člověku samým Bohem, lépe prostřednictvím Božího Syna. A i my, v síle tohoto andělského chleba, můžeme projít pouští svého pozemského života, až k setkání s Bohem tváří v tvář. Eucharistie je právem církví nazývána „pokrmem na cestu“. Na naši cestu životem, završenou výstupem „nahoru“, na nebeský Sinaj, abychom se tam také my, setkali s Bohem.

Pokrm na cestu - chléb života nám dal Kristus, a dal nám jej při „Poslední večeři“. Než však mohl dovršit svou proměnu v chléb života pro všechen lid všech dob, vytrvale a cíleně připravoval své učedníky na přijetí tohoto chleba života, kterým je On sám. A setkával se s nepochopením. O tom bylo to dnešní evangelium, které volně navazuje na úryvek minulé neděle. Kristovi posluchači reptají. Nejsou sto vidět v tomto mimořádném tesaři z Nazareta, Syna Božího. Nedivme se jim. Ono je těžké přijmout výrok živé bytosti vedle mne, že je chlebem života sestupujícím od Boha. Je těžké vidět v tom, koho znám od dětství a znám i jeho rodiče a obyčejné poměry, v nichž vyrůstal, Syna Božího. Poznání, a zvláště přijetí skutečnosti, která přesahuje moji lidskou zkušenost, vyžaduje dívat se ne tělesným, ale duchovním zrakem, inspirovaným pohledem víry. A k tomu je zapotřebí dorůst, dozrát! A to zase vyžaduje čas a mnohdy i silný duchovní zážitek.

Ježíš dobře vnímá jejich reptání, nespokojenost s jeho slovy i jejich nepochopení a tak pokračuje v sebezjevení sebe sama i svého nebeského Otce - On je tím, kdo ho poslal, a On, Ježíš, je tím, kdo zná Otce! (Další slova, která jsou pro jeho posluchače nepřijatelná, jak se tento nazaretský tesař může přirovnávat k Bohu Otci, co víc, tvrdit, že jsou spolustejní:) „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den … Každý, kdo slyšel Otce a u Něho se učil, přijde ke mně … jen ten, kdo je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.“

(O jakou víru Ježíši jde? O víru v jeho božský původ – jenom Boží Syn může být chlebem života – podobně jako pouze Bůh, mohl seslat na poušti manu – chléb z nebe, stejně tak jen jeho Syn se jediný může stát chlebem života pro všechny poutníky života.)

Izraelité na poušti museli uvěřit prostředníkovi Mojžíšovi, sehnout se a sbírat tento, tak neobvyklý chléb. Současníci Ježíšovi musí uvěřit Božímu Synu, že je sám chlebem života a chlebem k věčnému životu. (Samozřejmě, že uvěřit člověku a sbírat konkrétní manu je snazší, než uvěřit člověku, že je Božím Synem a co víc, srovnat se s jeho výrokem, že On sám je chlebem života. Tady nelze se pouze sklonit a sbírat a jíst. Tady je zapotřebí hluboké víry v neuchopitelné, která se potýká tvář zdánlivě obyčejné realitě.) Ježíš, kterého tak dobře znají (nebo lépe, domnívají se, že jej znají) tvrdí něco tak zásadního a nepochopitelného: „Já jsem chléb života! Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.

Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“

Zkusil jsem si položit otázku, zda bych, jsa mezi Kristovými posluchači, uvěřil Kristovým slovům. A musel jsem si po pravdě připustit, že být v jejich kůži a jejich situaci, nejspíš bych také neuvěřil. Ale naštěstí – žiji v dnešní době a dnes a denně – jaká milost a výsada! – mohu tento chléb života přijímat. Mohu mít účast na Kristově božském životě, spoluúčast v životě samého Boha, a věřit v Kristova slova o tom, že tento chléb je duchovním pokrmem na mé pouti pozemského života, směrem k věčnosti.

Tomu věřím a jsem šťastný.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru