18.09.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Tohle evangelium se nás netýká?

Tohle evangelium se nás netýká?

Lk 16,1-13

25. neděle v mezidobí

Praní špinavých peněz, vytunelované podniky, stamilio­nové podvody, nekalé zakázky, úplatkářství, lobystické aféry a kdoví, co ještě... tak tohle na nás křičí dnes a denně z novin a televizních obrazovek, člověk jen zírá; žádní pod­vodníčci a zlodějíčkové, ale zloději velkého formátu a částky, které si ani nedovedeme představit. Normální člověk je už tím vším znechucen, a teď přijde do kostela a slyší – no to snad ani není možné, že Pán Ježíš v evangeliu jednoho pořádného podvodníka pochválí. Co­pak už ani Ježíš Kristus nectí poctivost a spravedlnost?!

Nikoli. Tak tomu není. Ježíš v žádném případě (a to podtrhuji), ne­chválí nepoctivost a podvod. On chválí něco docela jiného. Slyšeli jsme přece: „Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal PROZÍRAVĚ.“ Nikde ani zmínka, že by jej pochválil proto, že je nepoctivý. Pán toliko oceňuje jeho PROZÍRAVOST, a co víc, dává nám ji za příklad.

Podívejme se na toto evangelium bez emocí a bez předsudků a po­kusme se mu přijít na kloub. Víme, že Pán Ježíš mluvil v podoben­stvích, aby jeho posluchači snáze pochopili, a také si zapamatovali, co jim chtěl sdělit. Užíval příklady ze života pastýřů, rolníků, vinařů a rybářů, anebo navazoval na určité události, které byly tehdy všem známé. Možná, že v Ježíšově době hýbala Jeruzalémem nějaká ta aféra s nepoctivým správcem, a Ježíš hovoří o známé skutečnosti. My ji ovšem dnes neznáme. A tak se můžeme jen dohadovat.

Možná, že Ježíšovi posluchače překvapilo stejně jako nás, že Pán nepoctivého správce pochválil. Ale on jej, znovu opakuji, nechválí za nepoctivost, on neschvaluje jeho podvody, ani to, že zavlekl do pod­vodů i dlužníky. On toliko oceňuje jeho PROZÍRAVOST, jeho umění a schopnost zajistit si budoucí existenci. On jej chválí za to, že neslo­žil ruce do klína, neřekl si: „Ono to nějak dopadne“, ale jednal. Sice nepoctivě, ale jednal. A o to jednání tady jde. Není chválena nepoctivost, není stavěna za vzor mazanost, spíše se zde zdůraz­ňuje úsilí a starostlivost o pozemskou existenci. A tato starostlivost a prozíravost ve věcech zemských a materiálních, je „převáděna“ na hodnoty duchovní a na prozíravost potřebnou k dosažení života věčného. Jestliže jsou „lidé světa“ vynalézaví a prozíraví, pokud jde o SVĚT­SKÉ věci, oč bychom „my, křesťané“, kterým musí ležet na srdci věci nesmírně důležitější, totiž věci DUCHOVNÍ, měli být ještě angažo­vanější, ještě vynalézavější, ještě horlivější. Jestliže lidé vynakládají tolik úsilí a starostí, aby si zabezpečili život na zemi, tím více se musí křesťané snažit zajistit si život na věčnosti. Každý přece jed­nou uslyší z Pánových úst, (odpusťte mi tu parafrázi): „Slož účty ze svého života, protože déle už žít nemůžeš.“ O tom je třeba uvažovat a připome­nout si určité pravdy: především, že nikdo nejsme nesmrtelní a všichni budeme jednou stát před Pánem, naším nebeským Soudcem; a dále, že člověk je pouze správcem, a ne majitelem věcí, majetku a svého života.

Člověk má tedy praco­vat, hospodařit; plnit své povinnosti a poslání, a nezapomínat při­tom, že mu byly svěřeny hřivny a on je bude muset odevzdat s pat­řičným úrokem. Každý z nás bude skládat účty z prožitého času, z toho, co vykonal, ale i z toho, co nevykonal, co zanedbal.

A máme to my, křesťané, u nebeského správce mnoho dluhů. Každý z nás byl nadmíru obdarován a tak na sebe můžeme a máme vztáhnout Kristova slova: „Kdo více dostal, od toho bude více žádáno.“ Ano, my jsme dostali skutečně mnoho: víru a výsadu být Božími dětmi. Dostali jsme také dar Božího slova a po­vinnost podle něho žít a svým příkladem jej zvěstovat dále. Vždyť to, jestli svět pozná Krista a jeho evangelium; jestli lidé budou žít podle Desatera, to závisí také na nás. Na našem příkladu a na našem životě.

Otázka angažovanosti za evangelium vystupuje v učení Krista tak velmi do popředí, že z Jeho slov přímo křičí bolest nad naším ne­zájmem, či doslova lhostejností, nad tím, co On nám, za cenu smrti na kříži, přinesl s takovou láskou.

V porovnání s „lidmi světa“ nedopadáme příliš skvěle. I my, křes­ťané, se dovedeme leckdy stejně bezohledně rvát o své živobytí, o své peníze, o svou moc a slávu. A přece bychom se měli lišit. Tím, že věci tohoto světa budou pro nás až druhořadé, že budeme upřednostňovat věci Boží a Kristovy. Že nám půjde více o to BÝT než MÍT! Kdyby­chom tak uměli se stejnou horlivostí toužit po Kristu a Jeho království, s jakou umíme toužit po věcech, a mnohdy zbytečných, jež nabízí tento svět - kde bychom už dnes byli?! A jaký svět by byl kolem nás, kdyby­chom jej budovali na Kristu a ne na mamonu?!

Řeknete možná, že se vás tohle evangelium netýká, vy jste přece poctiví a nikoho jste ani nepodvedli, ani neokradli. To vám rád vě­řím. Ale v očích Božích tím ještě nejsme svatí. I my jsme spoutáni mnohými zbytečnostmi; i my se pachtíme za uznáním; i my chceme být dobří v očích druhých a už tolik neusilujeme být takovými i v očích Božích. Vždyť, ruku na srdce: kolik času denně věnujeme všemu možnému kolem nás a kolik ho věnujeme Bohu? Kolik řečí denně napovídáme s druhými a kolik toho povíme Kristu v modlitbě? Stále znovu a znovu se pokoušíme o nemožné - totiž sedět na dvou židlích. Sloužit dvěma pánům. Skloubit neslučitelné: požadavky nebeského správce s požadavky tohoto světa; líbit se Bohu i lidem; ošulit své svědomí, stejně jako své šéfy a berňák; být zbožnými a dělat dobro, ale nebýt v očích svého okolí za blbce. Jenomže, kličkováním a kompromisy mezi požadavky evangelia a světa nelze být věrnými a opravdovými. A - cituji Krista: „nebudeme-li věrni v maličkostech, Bůh nám nebude moci svěřit věci veliké - ba tu největší, tj. Nebeské království“. Takže: stejně jako všechna Kristova slova, i tato o „prozíravějších dětech světa“ jsou nadčasová a týkají se stejně mě, jako vás.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru