08.12.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

To kam se postavíme, to je už na nás…

To kam se postavíme, to je už na nás…

Iz 11,1-10

Mt 3,1-12

2. neděle adventní

Adventní doba vrcholí příchodem Ježíše Krista. (Ať prvého, dnes až příliš konzumního o vánocích, či druhého, k němuž, ať chceme, či nikoli, spějeme, a ještě lépe, pokud se na něj připravujeme.) Rovněž texty dnešní neděle jaksi vrcholí, gradují v tom, že ukazují na příchod (adventus) Krista.

Tak třeba hned prvé čtení z proroka Izaiáše, tohoto, vpravdě adventního proroka. Jeho slova jsou slovy naděje, útěchy, povzbuzení. Zapadají do doby, kdy zaniklo severní, izraelské království a jižní, judské království, ovládalo bezpráví.  Do této doby zaznívají slova, která musela znít posluchačům jako „rajská hudba“, ostatně, ona mluvila o ráji. O tom dávno ztraceném a přeci znovu slibovaném. Ráji, které se vrátí v podobě království očekávaného Mesiáše. Toho, který vzejde z rodu Davidova: „vyrazí ratolest z pahýlu Jesse“- (Jesse, Jišaj, byl otcem krále Davida a Ježíš je z jeho potomstva). Jeho mesiánství umocňují i dary Hospodinova ducha, které na něm spočinou: „duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“. On bude tím, který bude nejen králem, ale i soudcem. (Nic zvláštního, kralování bylo spojeno se soudní mocí.) On bude soudcem, pro něhož dodržovaní práva a spravedlnosti bude zásadní, podstatnou skutečností. (Jak naproti tomu je slepá a bezzubá je lidská spravedlnost, o tom nás přesvědčují nejen dějiny, ale žel i naše současnost.) „Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit… (chudé i bohaté, bezbranné i vlivné, bude měřit všem stejným metrem), podle práva bude rozhodovat … spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost (Bohu) bude pásem jeho ledví …“

To je ideál pravého, spravedlivého soudce. A Izaiáš nezůstává jen u ideálu práva a spravedlnosti, on jde ještě dál, až za brány ztraceného ráje, kde „Nikdo nebude škodit ani zabíjet…“ Nikdo nebude druhým ubližovat, ani škodit, ani zabíjet. Žádní predátoři, žádné násilí a ohrožení; dravá zvěř bude přebývat pospolu a bezbranné nemluvně si bude pokojně hrát. „…na mé svaté hoře“ (hoře Sión, přeneseně v nebeském království). A důvod? Protože „poznání Hospodina (Stvořitele a dárce dokonalého řádu a harmonie) naplní zemi.“ Krásný to obraz. Pro nás, navyklé bezpráví a násilí, možná zní tato slova jako krásná, leč neskutečná pohádka. (Ale nebeské království skutečně existuje! A my máme šanci do něho vejít – šanci tím vyšší, čím více se budeme snažit tento obraz Izaiášova ideálu a Kristových evangelií, naplňovat.) Úryvek Izaiášova proroctví vrcholí příslibem příchodu toho, který je oním kořenem Jesseovým a znamením národům, kterého pohané (ne-Židé) budou hledat.

Na Izaiášova slova navazuje, o nějakých pár století později, druhá nejvýznamnější biblická postava adventu, Jan Křtitel. Je mužem pouště, mužem dozrálým v tichu a samotě a zoceleným posty a všudypřítomným nebezpečím. Ten teď, když se naplnil čas, puzen samým Bohem, přichází z pouště k Jordánu a nepřeslechnutelně volá: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království!“

Obraťte se, změňte smýšlení! - to znamená učinit zásadní obrat ve svém životě. Přehodnotit dosavadní život, jeho hodnoty. Jde o zásadní proměnu života! Takovou, která zasahuje celého člověka a zasahuje ho až do morku kostí. Takovou, která bolí. Která často všechno zaběhlé, jisté a povrchní obrátí naruby. Obrácení není nezávazná fráze, ale radikální proměna celého člověka, jeho života, hodnot a smýšlení.

Toho jsou schopni jen ti vnímaví, ti chudí duchem, pokorní a prostí. Ti, kteří jsou ochotni přiznat si své hříchy, veřejně je vyznat a ponořit se do očistné koupele křtu pokání. Ne však farizeové a saduceové; ti, kteří si na sobě zakládají, kteří jsou plní jen sebe sama, své „důležitosti“. Právě k nim se obrací Jan Křtitel s nesmlouvavými a tvrdými slovy odsouzení: „Plemeno zmijí!“ Nemyslete si, že se můžete odvolávat na své postavení, na svůj původ od Abraháma – ten není vaší vstupenkou do Božího království. Nenesete žádné ovoce, jste jak jalové stromy – a proto budete vykáceni! Sekera soudce se už, už dotýká vašich kořenů! (Všeho nedobrého, zakořeněného ve vás.) Plameny ohně už olizují vaše zpupné tváře! (Ohně, který může být obrazem pekla, ale stejně tak i obrazem lásky, Božího žáru, který čistí vše nedobré v nás.)

A kdo bude tím soudcem? „Ten, který přijde po mně!“ Ten, který je mocnější než já! Já, já jsem jen jeho mluvčím. Tak bezvýznamným, že nejsem hoden ani otrocké práce – přinést a zavázat mu opánky. On je ten mocný, veliký. On je ten, kterého předpovídali proroci; On, který promění svět. On přijde soudit – a jeho soud bude nekompromisní. Plameny ohně neuhasitelného jsou určeny těm, kteří nenesou ovoce, kteří nepřináší užitek Bohu, ani lidem.

Jan Křtitel je impozantní postavou. Jeho tvrdá slova se zatínala do sebevědomí farizeů. Tento předchůdce Páně, který mu, podle proroctví Izaiášova, připravoval cestu, stál na začátku Kristova života – jak v mateřském lůně své matky, tak i Kristova života veřejného. Předešel jej ve všem, ve výzvě k pokání i v ceně, která se platí za slova kritiky - v mučednické smrti.

Slova Jana Křtitele neztratila nic na své síle, na své aktuálnosti. Jsou určena každému z nás. Není mezi lidmi nikdo, kdo by obrácení nepotřeboval. A my všichni, každý z nás, můžeme „připravit cestu Pánu“ ve svém srdci a ve své duši. Přijmout jej, upravit terén svého srdce, aby byl schůdný, připravený pro Pánův příchod. A to se děje právě obrácením, které je vstupem do světa plného jasu, do světa pravdy, pokoje a lásky. Do světla, v němž není žádné tmy, lži a bolesti. Do světa bezpečí a harmonie. Tam, kde je náš pravý domov.

Můžeme buď vstoupit do vln Jordánu a vyznat své hříchy a usilovat o obrácení. Nebo také můžeme zůstat stát se zaťatými pěstmi a zatvrzelým srdcem, jako oni farizeové. To kam se postavíme, to je už na nás…

Jiří Vojtěch Černý

 
 
Nahoru