31.03.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

To je obrácení!

To je obrácení!

Joz 5,9-12

Lk 15,11-32

4. neděle postní

Prvé čtení z knihy Jozue nás přivádí spolu s Izraelity do Země zaslíbené. Po dlouhých 40. letech, neboť tak dlouhou dobu potřeboval tento „lid tvrdé šíje“ k svému očištění a hlavně k obrácení a proměně svého vztahu k Otci.

V Egyptě, těsně před svým odchodem z otroctví, slavili Izraelité Velikonoce a jedli velikonočního beránka. Potom následovalo ono výchovné čtyřicetiletí na poušti; bez plných hrnců, ale nikoli o hladu; bez chrámu, ale nikoli bez Boha. Jejich potravou byla mana – nebeský chléb. A nyní už dospěli ke svému cíli - jsou první dny v zemi zaslíbené, v zemi jejich praotců. A opět jsou Velikonoce. Prvé Velikonoce v nové vlasti. Jak píše svatopisec, Jozue jim říká: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu!“ Už nejsou ani nesvobodnými otroky, ani porobeným národem bez vlasti, bez důstojnosti, bez otcovského domova. Nejsou utečenci, vyhnanci, kočovníci. Jsou konečně u cíle, jsou doma! Bůh je neuvěřitelným způsobem dovedl do otcovského domu. Už nebudou potřebovat pokrm shůry, už mohou sami sít a sklízet. A skutečně, mana přestává padat shůry, protože oni sklízí prvou úrodu této země. Jsou dospělými syny svého Otce. Jsou majitelé jeho dědictví. Jsou svobodní a jsou také zodpovědní za své činy.

Tento starozákonní úvod jsem pokládal za nezbytný pro uvedení do dnešního evangelia, onoho nejkrásnějšího podobenství, příhodně nazývaným „evangeliem v evangeliu“. Podobenství „O marnotratném synu“ – nebo, jak jej raději nazývají biblisté: „O milosrdném Otci“, patří k nejúchvatnějším a bezesporu nejkrásnějším pasážím NZ. Kolik nefalšované lásky se v tomto podobenství skrývá! A kolik poučení pro nás samé. Ano, toto podobenství je nadčasové, je určeno i nám, vždyť každý se můžeme nalézt v obou z otcových synů. Ježíš jej však říká farizeům, těm, kteří se pohoršují nad tím, že „jí s celníky a hříšníky.“ „Pověděl jim (tj. farizeům) tedy toto podobenství.“ Jim, spravedlivým, dokonalým v plnění zákonů, ale nemilosrdným a ze samé podstaty popírajícím ten největší zákon a přikázání – zákon lásky. Zatímco mladší syn, který je bezesporu hříšníkem, který se na svém otci dopustí zdánlivě neodpustitelné křivdy, to když si vyžádá podíl (na který ani nemá tak docela právo) a pak od otce, z otcovského domu utíká, aby rozmařilým, nezodpovědným životem prohýřil všechno jmění, až nakonec skončí docela na dně (lépe, v bahně) jako pasák vepřů (pro Žida to nejhlubší ponížení, vždyť prasata jsou nečistí zvířata a styk s nimi znečišťuje). Mladší syn se dostává až na samý okraj společnosti, je, navenek, tím největším hříšníkem. A pak je tu starší bratr – navenek dokonalost sama; zodpovědný dříč, pracant; ten, který plní všechny příkazy – avšak neplní je z lásky k otci, plní je ve skutečnosti z lásky k sobě, ke svému obrazu vlastní dokonalosti, jemuž slouží. Je to nejspíš necitelný a sobecký despota, který je obrazem právě těch farizeů, jimž je toto podobenství určeno. I on, ač zůstává v domě svého otce, ve skutečnosti od otce utíká – ke své sobecké představě, skrývá svou prázdnotu, zášť a nepřejícnost, za svou zdánlivou dokonalost.

„Řekl jim toto podobenství“ – kdo je hlavní postavou tohoto krásného příběhu o lásce a milosrdenství i zatvrzelosti a zášti; o lítosti a návratu i bezcitnosti a odcizení? Otec. Milosrdný a ve své lásce a velkorysosti, až marnotratný otec. Obraz nejen nebeského Otce, ale vlastně i Ježíše – toto podobenství je stejně tak Kristovou obhajobou, jako obžalobou farizeů.

Postní doba je dobou, kdy (doufám, že nejen mluvíme) usilujeme o obrácení. To je její hlavní náplní. A zde máme příklad obrácení, pěkně plasticky vykreslený. To když mladší syn, pod tlakem své tíživé situace, prázdných kapes a žaludku si uvědomí, co všechno ztratil. Když pochopí, že jeho útěk ke svobodě jej zavedl do ještě hlubší nesvobody a skutečné bídy. „V domě mého otce je dostatek i pro posledního nádeníka – vstanu a půjdu k otci!“

To je obrácení! Uvědomění si své situace a touha ji změnit. Škoda, že syna nevede k obrácení láska k otci, ale vlastně ponižující situace a sobectví – avšak, naštěstí, udělá ten rozhodující krok. Krok směrem k otci! Krok zpět do domu otcova. To je obrácení! A otec? Ten nepřestává doufat a vyhlíží svého syna. A když „byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho, políbil!“ To je úžasný obraz nefalšované otcovské lásky. Otec zapomíná na svou důstojnost a běží vstříc synu; nedbá jeho hříchu a objímá ho a líbá. Vrací mu důstojnost syna – nejlepší oblek, prsten, boty, a s radostí nad nalezením ztraceného syna, chystá bohatou hostinu. Jeho srdce se veselí a jásá.

Ne tak srdce staršího bratra. Ten se vrací z pole a slyší zvuky oslavy – ostatní služebníci mu podají informaci – a nejspíš v tom duchu, jak ji chce slyšet. A jeho srdce se zatvrdí. Záští, zlobou, nepřejícností. Pohrdáním a snad i skrývanou závistí. Odmítá bratra – a odmítá i otce. Nechce se podílet na společné hostině, na společné radosti. Nemá pro otce ani jméno, neřekne mu „otče“, podobně jako o mladším bratru mluví jako: o „tomhle tvém synu“ – zřetelněji se nemůže od něho a ve skutečnosti ani od otce, distancovat. Nadarmo mu otec domlouvá. Nadarmo ho ujišťuje o jeho bohatství – vždyť jeho je vše, co je v domě. Všechna kůzlata, stejně jako vykrmení býci – ale tento starší bratr si o ně nikdy neřekl. (Snad ani neměl pro své tvrdé srdce přátele, s nimiž by mohl a chtěl hodovat.)

Onen starší bratr je velmi výstižným obrazem farizeů a toho, co dnes farizejstvím nazýváme. Tehdejší farizeové se nejspíš v tomto obrazu, ač neradi, poznali. Ke své škodě však v obrazu milosrdného otce nepoznali nebeského Otce, ani jeho Syna. Proto od Ježíše odchází. Jejich zatvrzelá srdce se nejspíš zatvrdila ještě více – toto podobenství je v příkrém rozporu s jejich představou spravedlnosti. S jejich představou o Otci. O také o hříšnících, kteří dojdou ospravedlnění a farizejích, kterým se ospravedlnění pro jejich pýchu a tvrdost srdcí, nedostane. (Podobně jako v podobenství o „celníkovi a farizeovi“ v chrámu. Lk 18,9-14). Podobenství o marnotratném synu je mnohovrstevnaté a jeho hloubku nelze postihnout v jednom kázání. Možná by stálo za to si jej občas nalistovat a položit si otázku, kterému z bratří se více podobám? A také: zatoužit po svém osobním obrácení (vždycky je něco, od čeho je radno se odpoutat, odvrátit) a po setkání s Otcem!

Jiří Vojtěch Černý

 

Banner-zajezd-Kanarske-ostrovy

 
Nahoru