30.05.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

To, co činí každého člověka úžasným, originálním a nepoznatelným, je jeho vnitřní život

To, co činí každého člověka úžasným, originálním a nepoznatelným, je jeho vnitřní život

Dt 4,32-40

Řím 8,14-17

Mt 28,16-20

Nejsvětější Trojice

Učení o Nejsvětější Trojici, je z nejtvrdších dogmatických oříšků, a já se rozhodně nebudu pokoušet jej nyní rozlousknout. Teologické nuance ponechám pánům teologům a začnu pěkně od země. Na té stojíme my lidé. Ač každý z nás jedinečný, přesto podstatu máme společnou. Jednou z jejích stránek je to, že navenek vidíme člověka s jeho vlastnostmi, vnějšími atributy – a k naší škodě, hodnotíme jej právě jen podle toho, co je vidět, co je navenek zjevné. Přitom to, co činí každého člověka úžasným, originálním a nepoznatelným, je právě jeho vnitřní život, to, co není navenek vidět. A právě to, co je skryto za slupkou vnějšího zjevu, který je tak ošidný, je na nás to nejdůležitější. Dnes už klasický výrok pana Exupéryho zní: „Co je nejdůležitější, je očím neviditelné.“ A právě od tohoto vnějšího, neviditelného, bych se rád dostal k tomu, který není jako my z masa a krve, který nepodléhá žádným vnějším okolnostem, ale který sám je Tvůrce všeho; existencí, která všechno řídí. K Bohu ve třech osobách.

Slavnost Nejsvětější Trojice mluví právě o této trojjedinosti Boží. Nechci ji však nahlížet z pohledu dogmatických pouček. Chtěl bych se pokusit mluvit o Bohu jako našem Otci; o jeho Synu, jako našem Pánu; o Duchu svatém jako o, řekněme softwaru, naší duše, našeho vnímání, myšlení, jednání a také našich emocí. A protože jde o homilii a nikoli teologický traktát, budu vycházet z textů Písma svatého, které nám církev k dnešní slavnosti nabízí.

Prvé čtení je z Deuteronomia, z Páté knihy Mojžíšovy. Ta je pozdním shrnutím všech předchozích Mojžíšových knih. A svým čtenářům (a posluchačům) nabízí až provokující otázky, kladené údajně Mojžíšem, svému lidu: „stalo se někdy, aby některý národ slyšel hlas svého Boha?; vyvolil si někdy nějaký bůh svůj národ a provázel jej ve všech zkouškách, bojoval za něj, staral se o něj s otcovskou péčí?“ Odpověď se až sugestivně nabízí – takový bůh, kromě Boha všeho stvoření; „Boha nahoře na nebi, jako dole na zemi“, zkrátka není. Je jen jediný pravý Bůh, Bůh Hospodin. A k tomuto Bohu je třeba přistupovat s úctou, bázní a poslušností. S úctou, nikoli přeslazeným a bezduchým pámbíčkařením. S bázní – nikoli strachem. S poslušností synů a dcer, nikoli otroků. Ona poslušnost je vyjádřena poslušností Božímu zákonu: „zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy – abys byl šťastný ty a tvoji synové, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh dává navždy.“

Poslušnost, podřízení se Božímu zákonu, Desateru, je pro Židy – a nejen pro ně, ale vlastně pro všechny lidi, základním morálním kodexem. Bez zajímavosti není ono zdůraznění, že jde skutečně o všechny lidi a po všechny věky. A onen dovětek: „abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh dává navždy“ je až příliš podobný dovětku za čtvrtým přikázáním, které mluví o vztahu k rodičům, dětem a dalším pokolením.

Po prvém čtení následuje žalm (33) – ten je oslavou Boží moci a chválou „moudrého člověka“, který se sklání před Boží velikostí.

V listu Římanům apoštola Pavla jsme naslouchali poučení o tom, co v nás činí Duch sv., jaká je jeho úloha v našem životě a jaký je nejvyšší možný benefit pro ty, kdo se podle Ducha sv. řídí, kdo se jím nechají vést: „Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat Abba, Otče!“ Jsme Božími dětmi! – „sám Duch svatý to potvrzuje, že jsme Boží děti.“ A protože děti, jsme i otcovými dědici: „dědici Boží a spoludědici Kristovy.“

A nakonec evangelium – to zřetelně mluví o Nejsvětější Trojici. V samém závěru Matoušova evangelia se Kristus obrací s naléhavou výzvou, s apoštolským posláním, ke svým učedníkům. Těsně před Nanebevstoupením zaznívá výzva: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ Takovou výzvu, takové poslání, může dát opravdu jen ten, který je jednostejný s Bohem, Stvořitelem – však se také Ježíš identifikuje se Bohem úvodním slovem: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Mohl by toto říci kdokoli z lidí? Pouze Boží Syn, který s Otcem jedno jest. („Všechno, co je Otce, je mé … Kdo viděl mne, viděl Otce; já a Otec jedno jsme … Toto je můj milovaný syn …“ atd.)

Když protentokrát pominu obsah apoštolského poslání – jít ke všem národům, hlásat, učit, křtít – nemohu přehlédnout závěrečnou větu: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ To je závěrečný akord celého Matoušova evangelia. To je otevřená náruč Božího Syna celému světu. (Na zemi ji otevřel na kříži, na nebi ji otevírá v Božím království, do něhož nás opakovaně, ústy evangelistů, zve. A zve neustále.) Je s námi – po všechny dny našeho pozemského života – bude s námi do skonání věků, našeho věčného života. Může nám říci někdo něco povzbudivějšího, jistějšího, krásnějšího? Nemůže. Pouze Boží Syn, který nás svým lidstvím učinil součástí Boží rodiny – Nejsvětější Trojice. Který nás naučil nazývat Boha Otce aramejským Abba – tatínku. Který nám všem seslal Ducha svatého, toho, který nás provází, inspiruje, přimlouvá se za nás, a v nás jedná, koná a volá ono: „Abba, Otče!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd Toskánsko a ostrov Elba

 
Nahoru