19.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Teprve tehdy, když dokážeme zavřít svá ústa, bude k nám promlouvat Bůh

Teprve tehdy, když dokážeme zavřít svá ústa, bude k nám promlouvat Bůh

Sd 13,2-7.24-25

Lk 1,5-25

19. prosince

Všechna čtení těchto posledních adventních dnů se stále výrazněji zaměřují na příchod Vykupitele a na všechna znamení a události, které mu předcházely.

V prvém čtení se dnes dozvídáme o tom, co předcházelo narození jednoho ze soudců - Samsona. To je příběh velmi starý, datuje se obdobím po obsazení Palestiny 12-ti izraelskými kmeny, a nemá s narozením Ježíše zdánlivě nic společného. Avšak s dnešním evangeliem, s tím toho má společného až překvapivě mnoho.

V obou případech je zde neplodná a už zestárlá žena. (Myslím, že jsme si už říkali, jakou pohanou a ponížením byla v Izraeli pro ženu neplodnost.) Pak je zde muž, který je sice zbožný, ale andělovu poselství mnoho nedůvěřuje, snad proto, že má tu svou, střízlivou mužskou logiku, ve které není místo pro zázrak. A nakonec je zde dítě, kterému je ještě před narozením určena mimořádná úloha. Spočívá v tom, že chlapec bude zvláštním způsobem zasvěcen Bohu, a jeho jménem bude plnit nějakou významnou úlohu. Samson osvobodil Izraele od Filištínských, Jan Křtitel hlásal křest pokání a připravoval národ na příchod Spasitele. Oba, jak už to často u Božích vyvolených bývá, skončili násilnou smrtí.

To jsou tedy zcela zřejmé a vnější podobnosti mezi dnešním prvním čtením a evangeliem. Boží vyvolení ještě před početím a andělovo zvěstování. Nezapomeňme však, že také Ježíšovu narození předcházelo andělovo zvěstování, které ohlašovalo jeho jedinečné úlohy v dějinách všeho lidstva.

Vraťme se však k dnešnímu evangeliu.

Jedna věc jakoby v něm skřípala, jakoby neladila. Zachariáš je kněz, je tedy mužem, který zná dobře Zákon a má jistě osobní zkušenost s Hospodinem - divotvůrcem a Stvořitelem. Přesto andělovu poselství nevěří. Pochybuje. Cožpak Alžběta, žena vysokého věku, takřka nad hrobem, by mohla mít ještě dítě? Zapomíná, že u Boha není nic nemožného. A právě pro tuto jeho pochybovačnost, nedůvěru, je Bohem, skrze anděla, potrestán. A to zajímavým způsobem. Jako kněz potřebuje hlas k ohlašování Hospodinových divů uprostřed vyvoleného národa. Jeho malověrnost jej však této kněžské výsady zbavuje. Jako hlasatel Hospodinův je degradován na němého služebníka. Má před sebou bezmála rok, kdy v tichosti bude moci vnímat Boží působení a rozjímat o něm. Až se po narození Jana jeho ústa otevřou, vyzpívá oslavný hymnus na Hospodina. (Církev jej nazývá „Benedictus“ a zpívá jej každý den při modlitbě breviáře. Tak úžasný a strhující je tento chvalozpěv, že jej církev pokládá za vzácnou perlu ve své pokladnici modliteb.)

Všimněme si ještě, že jinak se chová jeho žena Alžběta. Své početí, tuto svou úžasnou radost, dokázala tajit dlouhých pět měsíců. Nejspíš tak dlouho, dokud na ní její budoucí mateřství nebylo patrné. Ačkoli žena, dokáže udržet toto Boží tajemství v tichosti. Zatímco její muž je pro svou, nahlas vyslovenou pochybovačnost k tichosti odsouzen, Alžběta vědomě a dobrovolně tichost podstupuje. Víme, že také Panna Maria si obsah andělova zvěstování nechávala pro sebe a nechlubila se jím. Snad by příklad těchto dvou žen mohl být i pro nás příkladem, že velké věci Boží jsou nesdělitelné a že je třeba nechat je v tichosti působit, zažít. Že mnoho lidských slov rozmělňuje slovo Boží.

Tichost, mlčení, je pro každého, kdo chce žít s Bohem a vnímat jeho hlas, naprosto nezbytné.

Je třeba být vynalézaví a umět si v ruchu všedního dne, obklopeni rozhlasem a televizí najít chvíli ticha pro modlitbu a pro Boha. Teprve tehdy, když dokážeme zavřít svá ústa, bude k nám promlouvat Bůh. Ten Bůh, který promlouvá jen v tichu a nikoho nepřekřikuje.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru