Ten, který jediný ví

Iz 25,6-9

2 Kor 4,14-5,1

Jan 14,1-6

VŠECH VĚRNÝCH ZEMŘELÝCH

Rok, co rok se nám na začátku listopadu naskýtá stejný a vždy jímavý obraz. Hřbitovy, které po většinu roku míjíme bez většího zájmu jakoby ožijí; stanou se místem zhusta navštěvovaným a večer, po odchodu posledních návštěvníků, toto setmělé místo prozáří množství malých světélek, těchto hvězdiček vzpomínek. Nemám rád listopadový, nevlídný čas plískanic, větrů a dešťů. Ale přiznám se vám, že mám rád po setmění pohled na rozžatá hřbitovní světýlka. Ti, kdož tu byli za světla, už odešli. Všichni něco přinesli, někdo květinu, někdo věneček a snad všichni zapálili svíčku. Každý si také mohl něco odnésti. Někdo smutnou vzpomínku, snad i slzu beznaděje; někdo odešel s modlitbou na rtech za všechny ty, s nimiž se musel rozloučit. Pak je tu ještě tací, kteří si neodnesli nic. Tradiční, dušičkový návštěvník hřbitova zanechal na upraveném hrobě (taky, jak jinak, co by řekli lidé!) drahou kytku a rozsvícenou svíčku, aniž by svému jednání přičítal jiný důvod, než ryze společenský; aniž by uvažoval, že ta rozsvícená svíčka připomíná Věčnost i Toho, kdo nám ji dal: Světlo světa – Krista. Udělal zadost konvencím či tradici; no, a pak odešel: za svými starostmi, všedním životem, v němž slabost, bolest, umírání a smrt, jako by neměly místo.

Ty prvé, plačící – ty chápu: hřbitov je pro ně místem bolestného setkání se skutečností odchodu jejich drahých – možná ještě nedozráli k naději společného setkání po smrti a nepřijali a nesklonili se ještě před tím, co nás přesahuje. Ty druhé, modlící se, ty chválím. Oni vědí, proč přišli; ví Kdo, a co je dál, než sahá obruba pomníku a nějaký ten kubík země. 

Těch posledních, těch je mi líto. Splnili svoji společenskou povinnost, ulevili peněžence, možná trochu ulevili i svému svědomí – ale dál, dál už nic. „Byl jsem na hřbitově…“- indikativ. Otázka: Proč? odpověď: Jsou přece Dušičky!

Jak poetický název pro svátek Všech věrných zemřelých. Nese v sobě poselství, které nevyvanulo ani ze soudobého bezvěreckého slovníku. DUŠIČKY. Jde tedy o DUŠE. DUŠE ZEMŘELÝCH. I když se ve slovníku soudobého člověka objevili i výrazy pro slavnosti, dříve pro nás cizí – mám na mysli keltský Samhain, či anglosaský Halloween, nemyslím, že by u nás zdomácněly. Nejen pro náš tradicionalismus. Naše DUŠIČKY přežily i dobu, kdy se o DUŠÍCH nemluvilo (a ani mluvit nesmělo) a SMRT se vytlačovala do společenského nevědomí. Tím sice VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ dostala citelnou ránu do své podstaty a trhlinu do svého obsahu, ale zbyl nám ještě náš plášť zvykovosti. A tak, choulíce se do svých plášťů – počasí nás k tomu přímo vybízí, přicházíme si připomenout naše zemřelé. Snad i uvědomit svoji vlastní pomíjivost a to, že se i my sami jednou, - lépe, naše ostatky, přiřadí k těm, nad nimiž stojíme a naše jména, možná, přibydou k těm vytesaným jménům na náhrobcích. To je předvídatelné. Ale jak to bude s těma našima „dušičkama“?

To úplně přesně nevíme, Písmo svaté, tato studnice moudrosti nám toho moc nepoví. A přece. Kolik nacházíme v Písmu sv. příslibů. Pravda, nic konkrétního. Nevíme, jak to v nebi bude vypadat, nedovedeme si to představit. Tam už nebude našimi smysly poznatelný čas a prostor, všechno bude jinak, ale bude to krásné. Kolikrát Ježíš slibuje svým věrným nebeské království. Nabízí jej jako nejvyšší dosažitelnou hodnotu. Nestaví je jako metu, kterou lze dosáhnout pouze a jen naším úsilím. Ani nemluví o jeho ceně, vždyť pak bychom si chtěli nebe koupit. On je nabízí všem a gratis. Vždyť On už nejvyšší cenu zaplatil – a cena, kterou máme my, obrazně řečeno, zaplatit, ta je v jiné než pozemské měně. Nebeským platidlem je to, co si nelze koupit. Láska. Milosrdenství. Upřímná víra a touha po Božím království.

Nebe není nedosažitelné, nebe je nadosah! Vždyť nám ho Ježíš slíbil tak jasně, slyšeli jsme to i v dnešním evangeliu: „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mně. V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby nebylo, řekl bych vám, že vám jdu připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ (Jan 14,1-3)

Nám je zatěžko Ježíšovým slovům uvěřit. Konečně, ani Kristovi učedníci neměli jasno i jejich víra byla plná pochybností.

Naše víra v posmrtnou existenci; v život a bytí našich duší; v očistec i v nebe, v instanci Posledního soudu, stojí na tom, co řekl sám Kristus. Pozor, nikoli, co vydalo ve sbírce zákonů a učení Magisterium církve, ale co řekl sám Boží Syn. Ten, který je začátek a konec; cesta, pravda a život; Vzkříšení a ŽIVOT! Jeho slovo je Slovo Života, slovo Boží – a proto si zasluhuje naši důvěru, naši víru. Vždyť kdejaké vymyšlené pitomosti v novinách, kdekteré stupiditě, kterou vypustila nějaká ta naše světská celebritka, stejně i slibům politiků věříme, zato slovům Krista, který jediný ví, tomu se uvěřit zdráháme. Většina lidí sice připustí, že „něco nad námi je“, ale to není víra. Důvěrná, oddaná, nekomplikovaná víra. Sv. Pavel v listu Korinťanům nám to prozradil: „Co žádné oko nikdy nevidělo, co žádné ucho nikdy neslyšelo, co člověku na mysl nepřišlo, to všechno připravil Bůh pro ty, kdo ho milují!“ Jinými slovy: pro ty, kdo v Něj a Jemu věří!

Jiří Vojtěch Černý