11.06.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Téměř všeho se lze vzdát. Lásky však nikoli - a nikdy!

Téměř všeho se lze vzdát. Lásky však nikoli - a nikdy!

Přísl 8,22-31

Řím 5,1-5

Jan 16,12-15

Slavnost Nejsvětější Trojice

Nejsvětější Trojice, kterou dnes slavíme, může být pro věřící nezáživná, pro kazatele náročná, avšak pro všechny bez rozdílu postavení a vzdělání, je velkým tajemstvím. Tajemstvím neproniknutelným, vždyť zasahuje samu podstatu Božství. A přece – aniž si to uvědomujeme, Nejsvětější Trojici oslovujeme, vzýváme – a tím i nevědomky uctíváme – během každého dne. Probouzíme se s modlitbou, jíž začínáme znamením kříže: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“; vícekráte za den (alespoň doufám) se modlíme a přitom každá modlitba je pronášena v duchu Nejsvětější Trojice. Při vstupu do chrámu se pokřižujeme a kněz začíná mši svatou rovněž trojičním pozdravem. (Nejraději mám onen: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha ať je s vámi se všemi!“)

Každý den prožíváme s Nejsvětější Trojicí a vůbec nás nenapadne rozlišovat, kdy v nás jedná Bůh Otec, kdy nás posiluje Bůh Syn a kdy nás proniká a mluví v nás Duch svatý. Nejsvětější Trojice je současně tajemstvím samého Božství a zároveň přirozeným, každodenním prostředím - parafrázováno: „V Nejsvětější Trojici žijeme, dýcháme a jsme.“

Vysvětlit tajemství Nejsvětější Trojice je obtížné. Není divu, vždyť jde o vnitřní bytí Boha ve třech osobách, a tuto rovinu nejsme schopni postihnout svými, pouze lidskými smysly. Katecheté se snaží přiblížit dětem toto tajemství na příkladech trojlístku, jedním plamenem ze tří polen, a kdovíjakými dalšími přirovnáními. Leč, žádný příklad, příměr, ani sebeučenější teologické pojednání, nám nepomůže proniknout do tajemství Nejsvětější Trojice. A je to vlastně zapotřebí? Nemusíme znát dogmatické poučky, prokousávat se labyrintem teologie. Pro náš duchovní život stačí přijmout za své, že máme v nebi Otce – tatínka, (jak jej důvěrně oslovuje jeho Syn – Abba); že s námi v našem životě kráčí, ač mnohdy nepoznám, Boží Syn, Ježíš. On s námi nejde jako druhá Božská osoba, jde s námi jako přítel. A v každé myšlence, slovu i úkonu je v nás (už od křtu, či snad lépe, už od početí) Duch svatý. Pomocník. Rádce. Přímluvce. Obhájce.

Když se zamýšlí prorok dnešní doby, sv. Otce František, nad modlitbou, užívá následujících slov: „Modlitba se adresuje příteli, který nás provází na cestě životem a Otci. A koná se v Duchu svatém. Naše modlitba musí být trojiční. Je Otec, Syn a Duch svatý. Ježíš je druhem na cestě, který nám dá, o co prosíme; Otec se o nás stará a má nás rád; a Duch svatý, který je darem, je tím největším, co dává Otec a o co se ani neodvažujeme prosit.“ (9.10.2014) Aniž to bylo jeho úmyslem, Sv. Otec nám krásně definoval Nejsvětější Trojici. Na modlitbě, činnosti křesťanovi nejbližší, vykreslil, čím je pro nás Nejsv. Trojice: Otcem, který nás miluje; Synem, který nás provází životem a Duchem, který nám vnuká ta pravá slova.

Dnešní papež vystihl to nejpodstatnější – zatímco katechismus nám o Nejsvětější Trojici prozradí, že je jednotou tří Osob – Boha Stvořitele; Syna Vykupitele a Ducha sv. Utěšitele – papež František uvádí tajemství Nejsv. Trojice do životní praxe, do naší reality. Tolik slova sv. Otce Františka. A co slova dnešních biblických čtení? I ty jsou nám odpovědí na toto výsostné Boží tajemství.

Kniha Přísloví ztotožňuje Boha Stvořitele s moudrostí. To ona vedla Boží ruku, když tvořil vesmír, nebesa, naši Zemi. „Přebývala u Něho jako nejmilejší dítě, den co den byla jeho potěšením, před Ním si v každou dobu hrála, hrála si na okruhu Jeho země a rozkoší ji bylo stýkat se s lidmi.“ Poetický jazyk knihy Přísloví líčí Moudrost, tuto počáteční ideu Stvoření, jako milé Boží dítě, které (promiňte mi tu asociaci) plácá vesmír a Zemi jako bábovičky na pískovišti. Odvolává se na první kapitolu Knihy Genesis, ale naplňuje ji nikoli výčtem jednotlivých kroků (chcete-li dnů), ale spíše jako radostnou tvůrčí hru.

Sv. Pavel nemluví o Boží moudrosti, ale o Boží lásce: dnešní úryvek z listu Římanům končí slovy: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ Co to znamená? Že jsme bezmezně milováni Bohem, který z lásky k nám poslal na svět svého jediného Syna. A ten z lásky k nám přijal smrt na kříži, aby nás vykoupil a mohl nám skrze Ducha vrátit život.

Biblický jazyk, který je plný symbolů, obrazů a alegorií, líčí Trojici jako dar a tajemství. Jako Boží lásku – uprostřed samé Trojice, stejně tak i ke všemu stvořenému. Výsostné místo v samém Božím srdci má jeho vrcholný tvůrčí počin – člověk. Jemu, jako jedinému z tvorů vlévá do srdce lásku, činí ho schopným lásky. A skrze schopnost milovat a být milován jej pozdvihuje na svoji – božskou úroveň.

Centrální tajemství samého Boha, Boha, který je svrchovaně sám sebou, je LÁSKA. A z lásky k nám, k malému a nepatrnému člověku, posílá svého jediného Syna. Syna, který je PRAVDA. Mezi Otcem a Synem je vztah LÁSKY. To je Duch svatý. A tento Duch PRAVDY nás, podle dnešního Janova evangelia, (cituji): „Uvede do celé pravdy.“ Jak? Protože (opět cituji): „nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší - On mě oslaví a z mého vezme a vám to oznámí.“ Všechno totiž, co má Otec je Synovo a proto Ježíš, Boží Syn, může dodat, že Duch svatý „z mého vezme a vám to oznámí“.

Janovo evangelium poukazuje na jeden podstatný aspekt činnosti Ducha, totiž, že On uvádí do Pravdy. Co to pro nás prakticky znamená? Že Duch svatý je ten, kdo nám dává porozumět Pravdě - pravdě Písma, ale i Pravdě samé, vždyť Ježíš přece sám o sobě říká: „Já jsem pravda“. Skrze Pravdu nás Duch uvádí do hlubin Ježíšova nitra, do hloubky jeho Božského Srdce. A nejen to. Duch sv. nám dává nahlédnout i do pravdy o nás samých. Taková pravda ovšem někdy bolí a proto před ní zavíráme oči. Pravda však vždy vyjde na světlo, prosákne i tou nejtvrdší lží. Protože pravda je z Ducha a toho nelze spoutat, zachytit, vlastnit. Stejně jako lásku, která s láskou souvisí. Láska je tou nejpodstatnější vlastností nejen Ducha svatého, ale celé Trojice. A také našeho života. Vždyť bez lásky by byl náš život prázdný, pustý, nespravedlivý a krutý. Téměř všeho se lze vzdát. Lásky však nikoli – a nikdy!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

 
Nahoru