02.08.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Teď je to už na vás

Teď je to už na vás

Iz 55,1-3

Mt 14,13-21

18. neděle v mezidobí

Začnu hned u jednoho z prvních slov, která jsme dnes slyšeli: „Vy všichni, kteří žízníte …!“ Kdo nezakusil, co je to skutečná žízeň; kdo neměl jazyk přilepený k patru, ústa vyprahlá a rty okoralé; kdo nebyl schopen myslet na nic jiného, než na kapku osvěžující vody a pil by cokoli, jen aby trochu uhasil žízeň, ten neví, co to znamená žíznit, ten nedocení Izaiášovu nabídku: „Vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě …“ Tato nabídka zaznívá v prvém čtení. Ale protože pokračuje zdánlivě až trhoveckým dryáčnictvím: „pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko …“ zní nám nelogicky, nesmyslně. Kdo to kdy viděl, rozdávat zdarma: „pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra, zdarma víno a mléko …“. Vzato doslova: to by byl trhák! Tak rádi slyšíme na slevy, na akce, výprodeje – a tady: „kupujte, jezte zadarmo“. V rovině materiální, kupecké, by o zájemce jistě nebyla nouze, právě naopak, nával a tlačenice. Ale prorok svá slova pronáší o duchovních skutečnostech. O zdarma daném uspokojení duchovních potřeb. O chlebu duchovním. Zve k návratu do země zaslíbené, do jeruzalémského chrámu. K Hospodinu, který přece zdarma zahrnuje člověka vším potřebným.

A odezva? Když nejde o kus žvance, žádný nával, žádný zájem. Slova o Bohu, který zdarma, z lásky, zahrnuje svůj lid vším potřebným k životu, vyzní naprázdno. Lid, zabydlený v babylónském zajetí už přivykl nesvobodě, už se smířil se svým postavením exulantů a vlastně jim už ani moc nevadí, už ani netouží po změně – vždyť jim vlastně nic až tak moc nechybí (jako kupř. většině našeho národa v dobách komunistické nesvobody).

Možná jsme, stejně jako oni Izraelité, přeslechli ono slůvko: „Vy všichni, kdo žízníte!“ Co je zapotřebí k tomu uvěřit příslibům, vstát a jít do nejistoty? Žízně! Touhy! Vnitřní žízně po svobodě. Po Bohu. (Jak nevzpomenout onoho Kristova: „Žízním!“ na kříži.) Ano, k tomu, abychom mohli přijímat posilu, duchovní chléb a pít z pramene vody živé, je zapotřebí být si vědomi své závislosti, své potřebnosti. Svého hladu a žízně. Po Bohu. Po lásce. Po víře. Tento úryvek z knihy Izaiášovy, je výzvou k návratu na Sión. Do země zaslíbené. A především – k návratu k Hospodinu. K tomu, který nabízí štědré dary svému lidu zcela zdarma, bez jakýchkoli zásluh, jen ze svého milosrdenství. A nenabízí málo. Nabízí vše. (Výrazy, jako „voda, víno, mléko, tuk“ jsou biblickým vyjádřením hojnosti. Plnosti života a požehnání.) Izaiáš, jenž Bohu propůjčuje svá ústa, pokračuje v naléhavé výzvě: „Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte mně, a naplní vás nový život. Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi.“

Pokolikáté už nabízí Hospodin znovu obnovení smlouvy se svým lidem. Smlouvy tolikrát porušené a vypovězené ze strany lidu – a znovu a znovu obnovené ze strany Boží. Je zde také zmínka o Davidovi, tomto největším králi. Izaiášovi posluchači ji mohli brát jako reminiscenci na zašlou slávu Izraele, prorok však už ukazuje na „druhého Davida“ – jeho potomka. Božího Syna. A o něm, o tom, který zdarma dává vodu a chléb, který sytí svůj lid nejen duchovně, ale dokonce i reálně, skutečně, je řeč v evangeliu.

Evangelní úryvek začíná zprávou o úmrtí, lépe násilné, vpravdě mučednické, smrti Jana Křtitele. Ježíše jeho smrt zjevně zasáhla. Jan Křtitel nebyl jen jeho předchůdcem, nebyl jen jeho vzdáleným příbuzným. Byl i svým způsobem vzorem, učitelem. Ježíš dobře ví, že, lidově řečeno, „teď už je řada na něm“. Potřebuje se se smrtí Jana Křtitele srovnat, vyrovnat; potřebuje klid, samotu. Jenomže… Už je příliš známý. Už je vyhledávaným Mistrem, učitelem a, dnes bychom řekli „léčitelem“, a tak se mu, tolik potřebného ztišení a samoty, nedostává. Lid, lačný jeho slov, jeho činů, ano i zázraků, jde za ním. A tak, zatímco on se plaví lodí přes jezero, zástupy jdou pěšky z měst kolem jezera. „Když vystoupil, (z lodi) uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.“ (Co bychom asi udělali my na jeho místě? Máme přece právo na odpočinek, pracovní volno, dovolenou. Máme právo na své emoce, na svůj zármutek, truchlení, vyrovnávání se s životními okolnostmi, atd. Myslíme především na sebe, na své zájmy, ti druzí přece musí pochopit, že já ….“)

„Bylo mu jich líto!“ Ježíš přišel na tento svět, aby sloužil. Uzdravoval nemocné na těle i na duši. Učil lásce a milosrdenství. Aby ukazoval na Otce (ne na sebe), aby vedl k Bohu a do Božího království. Ježíš neměl (a nemá) úřední hodiny. Vždy připravený sloužit. (Jakým je tím, zejména pro nás kněze, příkladem!)

„Když vystoupil, uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.“

Vidí jejich touhu po uzdravení. Jejich lačnost po slovu života. Jejich očekávání. A je si také vědom náročné cesty, kterou museli ujít, aby se s ním setkali. Vnímá jejich únavu. Prach, pot, žízeň a hlad. Boží Syn nemůže, on ani neumí, být slepý. Neumí zavřít oči před bídou a potřebami druhých.

A tak začne opět kázat, vkládat ruce na nemocné, uzdravovat. A činí tak nejspíš celé odpoledne. Navečer k němu přistoupí učedníci. Myslí sice na své žaludky, ale odvolávají se, zaštiťují, těmi druhými. „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Alibismus apoštolů je zjevný. Kde a co by mohly celé zástupy koupit k jídlu v tomto čase? Očekávají od Ježíše, že se zachová rozumně, že bude praktický, že pochopí oprávněnost jejich požadavku. Jenomže. Od Ježíše nelze očekávat naši lidskou „rozumnost“. („Jeho myšlení není naším myšlením“ – stejně jako u jeho Otce.) „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ No to snad nemyslí vážně! My? A co asi? „My tady máme jenom pět chlebů a dvě ryby.“ (Jídlo pro jednoho, když se rozdělí, s bídou pro dva…) „Přineste mi je sem!“ Ouha, mají se vzdát i toho svého mála – jak se asi těžko vzdávají toho svého malého, jistého. (Ještě nepochopili to, co nechceme zpravidla pochopit ani my. Že pro Krista je třeba se vzdát všeho! – a hlavně, že teprve vzdáme-li se všeho pro Krista, On to naše umrněné málo bohatě rozmnoží.) „A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch 5 chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům.“

Kolikrát jsme už slyšeli tento příběh o zázračném rozmnožení chlebů. Kolik kazatelů se odvolávalo na předobraz eucharistického chleba. Kolikrát jsme rozjímali o tom, jak je třeba se vzdát svého mála pro dobro všech. Kolikrát kazatelé hovořili o nutné součinnosti, spolupráci apoštolů - rozsazení, organizace podávání rozmnoženého chleba. A nejspíš jsme i rozjímali nad onou, až marnotratnou štědrostí – bylo tam na pět tisíc mužů, (a nejspíš i tolik žen a dětech nemluvě), a sesbírali plných 12 košů zbylých kousků… Kolikrát už… Těžko říci něco nového. Ale ono ani není zapotřebí přicházet s něčím novým. Tento příběh o zázračném nasycení zástupů je tak hutný, že může stále sytit naši duchovní mysl. Kolik dává prostoru k rozjímání! K touze po setkání s Kristem!

Teď je to už na vás. Posadit se a nechat se sytit Božím slovem. Slibuji, že vám tento chléb z Božího stolu nikdy nedojde. Že vás Pán nenechá nikdy o hladu. („Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje Tělo, moje slovo. To čiňte na mou památku.“)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru