Tatínek se ještě nenarodil

Celá věc se přihodila takto. Byl krásný letní víkend a my se jako mnoho jiných prarodičů stali šťastnými, i když jen krátkodobými majiteli dvou vnoučátek. Ve vymýšlení programu a zábavy nám jejich rodiče velkoryse ponechali volnou ruku. Jak šlechetné, chtělo by se obdarovanému jedinci říct. Zdálo se nám tedy rozumné, jít na to logicky. Vezmeme papír a tužku a sepíšeme všechny možnosti, včetně těch nemožných. Pak z nich vybereme dvě, které nejméně poškodí naši nervovou soustavu a finanční rezervy. A následně se dopustíme malé, neškodné lsti. Aby vnoučci neměli pocit nespravedlivé manipulace, necháme je vybrat si. Pojistíme se tak proti případnému trestu, který by nás mohl stihnout, kdyby si vnoučci stěžovali u svých rodičů na hrozného dědečka a děsnou babičku, co tu příšernou nudu zařídili. Protože já pak budu moci na obranu říct chvějícím se hlasem: „To ne my, oni sami to  chtěli!“ Podle našeho očekávání zvítězila ve výběrovém řízení návštěva rodinné farmy s krávami, býčky a telátky, které farmu živí a dalšími domácími zvířátky jako kozičkami, ovcemi, králíky, slepičkami, co se zase líbí dětem. Ty pak přinutí své zákonné zástupce k návštěvě farmy a ochutnávce ve zdejší mléčné Cukrárně u zlatého vemínka, kde odevzdají malé výpalné za zamrzlinu, zákusek a limonádu. A aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, z jednoho zlatého vemínka tam teče také  pivo a lze si k němu koupit jako zákusek i klobásu. To kdyby měl tatínek třeba alergii na kefír a zrající tvarohový sýr. Děti se zde ani za půl dne nezačnou nudit, protože kde panelákový drobeček zažije to úžasné dobrodružství, že může nakrmit krávu, velkou jak náklaďák, která ho pak vděčně olízne půlhektarovým jazykem. Maně si přitom vybavuji jednu starší událost. Před téměř čtyřiceti roky nás přítel, Moravák žijící ve Finsku, pozval na návštěvu do země tisíců jezer, lesů, sobů, losů a tisíců saun. Po několika dnech jsem totiž zjistil, že finská sauna je součástí nejen každé domácnosti, domu či chaty, ale snad i trafiky, autobazaru nebo veterinárního střediska. Dojmů a zážitků bylo hodně. Třeba pro mě, středoevropana z žírné Hané, byla cesta za polární kruh něčím podobně úchvatným, jako májový výšlap Tenzinga a Hillariho na Mont Everest v r. 1953. Za odměnu jsme dostali od krásné Laponky na úřadě průkaz občana Země za polárním kruhem, který je osvobozen např. od daně ze sněhové závěje a arktického mrazu. Jindy nám přítel přichystal překvapení v podobě návštěvy tamní MiniZOO. Čekali jsme polární hrochy a krokodýly, sněžné žirafy či lední želvy. Místo toho tam byly jen obyčejné kozy, husy, králíci a slepice. Přesto z nich malí Finové šíleli radostí. „Děti už tahle zvířátka jinde nevidí, protože doma se nechovají,“ pravil můj přítel. V duchu jsem se ušklíbl. To má být ZOO? Vždyť tohle má u nás na vesnici každý. No a stačilo pár let a já jezdím s vnoučátky do podobné  MiniZOO, kde děti třeba poznávají, že normální je, že zvířátka v přírodě nevoní jako králíček azurit, ale smrdí. A na konec návštěvy Zlatého vemínka jsem ještě zažil jedno malé cvičení z logiky, které mi uštědřil můj sotva čtyřletý vnouček. Velký antický filozof Aristoteles stanovil, že každá příčina má svůj následek a pokud platí, že „A“ je správně, nemůže zároveň platit, že správně je i „B“. Není něco mezi. Tohoto velkého myslitele by ale nejspíš omývali a křísili, kdyby slyšel vnoučkovu logickou odpověď na moji otázku u ohrady se slepičkou a kuřátky. „Kryštůfku, tady je slepička, to je maminka a ta žlutá kuřátka, co se jí právě narodila, to jsou její dětičky. Jenže kde je, Kryštůfku, jejich tatínek kohoutek? Já ho tady totiž nikde nevidím.“ Vnouček se na chvíli  zamyslel. Nevím, snad použil Aristotelskou logiku, kterou sloučil s Einsteinovou teorii relativity, kde čas může být také relativní, protože pak s bezelstným výrazem ve tváří odpověděl: „Tatínek se ještě nenarodil.“

Luboš Nágl