01.05.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Takoví jsme my lidé

Takoví jsme my lidé

Gn 1,26-2,3

Mt 13,54-58

Sobota 4. velikon. týdne – sv. Josefa, dělníka

Setkáváme se, byť zprostředkovaně, poprvé v tomto mariánském měsíci, (a nadto o první sobotě); v měsíci, který je v církvi tradičně zasvěcen Matce Boží a Matce církve, a rovněž v době, kdy se církev zvláště modlí za ukončení pandemie, a za všechny nemocné. (Mám na mysli výzvu k růžencovému maratonu, který vyhlásil sv. Otec pro všechna poutní místa, ale nevidím důvod, proč bychom si nemohli vzít tento úmysl za svůj a obětovat rovněž své modlitby růžence na tento úmysl.) Každý z nás má někoho blízkého, kdo kovidem onemocněl (nebo jím byl i sám) a co hůř, mnozí máme blízké a přátele i v řadách těch, kdo této nemoci podlehli.

Vedle Panny Marie si dnes připomínáme i svátek jejího snoubence, sv. Josefa. Byl jako každý jiný člověk, ničím se navenek nelišil; žil jako každý správný muž – staral se o rodinu, zajišťoval ji prací svých rukou a svého potomka – alespoň tak byl Ježíš až do svého veřejného vystoupení vnímán, učil řemeslu.

Bohužel, ideologie doby minulé nám pojmy jako dělník, práce, či 1. máj, zprofanovala a pokřivila jejich prvotní význam. I ten dnešní svátek je pro nás jakoby poznamenán touto ideologií. A přitom církev oslavuje toho, který si prací svých rukou vydělával na živobytí a živil svou rodinu. Nemělo by na tom být nic mimořádného, toto by mělo být samozřejmé poslání každého muže, manžela, otce. Že tomu tak není, nelze svádět ani na ideologii, ani na dobu. Vždyť to je přímo fundamentálním posláním každého člověka - muže.

O tom jsme slyšeli v prvém čtení, ze samého začátku Bible. Z její první kapitoly, kde je řeč o stvoření. Ten, kdo zde pracuje a tvoří, je Bůh, ale hned, jakmile vytvoří vhodné podmínky, stvoří tvora, přesahujícího všechno dosavadní stvoření, a nesoucí v sobě jeho – božský, obraz. „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jako obraz Boží ho stvořil…“ Dává člověku k dispozici všechno stvoření, ale i on se musí na Božím díle podílet a rozvíjet ho dále prací svých rukou. Bůh (jde samozřejmě o obraz, o alegorii) odpočine po šestém dni od svého díla stvoření, a pro člověka začíná jeho dílo tvoření ze stvořeného. (To není hra se slovíčky – je zásadní rozdíl mezi stvořením a tvořením. To prvé je od počátku, z bodu nula, z ničeho; to druhé je proměnou již stvořených věcí.)

Poté přišlo na řadu evangelium a v něm známá pasáž o pohoršení Ježíšových současníků v synagóze.

Ježíš je Synem Božím, to však ještě jeho bližní netuší, ač by se mohli z jeho odkazů na slova proroků dovtípit. Celí užaslí naslouchají Ježíšovým slovům („mluvil jako ten, kdo mám moc“ … „ještě nikdo takhle nemluvil …“). „Kde se to v něm vzalo? Odkud má takovou moudrost? A ty zázraky? „Copak to není syn tesařův?“ „Copak nejsou jeho příbuzní mezi námi?“ „Kde se to všechno u něho vzalo?“

Ano, takoví jsme my lidé. Setkáme-li se s něčím nepochopitelným, či někým, kdo nás přesahuje – na jedné straně jsme udiveni, ale hned vzápětí se snažíme všechno zlehčit, snížit, ponížit … „Copak to není syn tesařův?“ Obyčejný tesař, kde by vzal moudrost rabínů? Co ze sebe vlastně dělá? Copak ho neznáme a neznáme jeho příbuzné? A výsledek? „Pohoršovali se nad ním!“ a důsledek? „Pro jejich nevěru tam neudělal mnoho zázraků.“

Tesař je tesařem, rabbi je rabínem. „Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti a ve své rodině.“ Smutná pravda. Nazaretští chtějí tesaře, ne rabího. Jeruzalémští Židé a velerada budou chtít umírněného kazatele a učitele, ne Mesiáše.

Nazaretští budou chtít shodit Ježíše ze srázu; jeruzalémští jej povýší na kříž. Ježíš přišel ke svým blízkým, ke své rodině do Nazareta, ale oni ho nepřijali. Boží Syn přišel ke svému vyvolenému národu, ale ani oni ho nepřijali.

„Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti a ve své rodině.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru