Tak to mezi námi lidmi chodí

Ex 17,3-7

Jan 4,5-42

3. neděle postní

„Dej nám napít, máme žízeň“ - volají Izraelité k Mojžíši na poušti. „Dej mi napít, mám žízeň“ – říká Ježíš Samaritánce u studny. Žízeň. Základní instinkt, nezbytný pro přežití. (Zatímco bez jídla dokáže člověk vydržet i několik týdnů, bez vody pouze 2, nanejvýš 3 dny. To je ovšem nejzazší hranice, už několik hodin v horku a při fyzické námaze může být bez vody vyčerpávající až fatální.) Izraelité se vlečou pouští, strádají hladem a žízní – a tak nadávají, remcají a jak je dobrým zvykem, najdou si viníka, který za všechno může – kdo jiný než Mojžíš, který to všechno spískal. A ten v zoufalství volá k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“ A Hospodin, Stvořitel a Pán nebe i země, učiní zázrak a vyvede vodu ze skály. Tím, kdo tak navenek učiní je obyčejný člověk, Mojžíš, který udeří klackem do skály. Lid se napije a je, pokolikáté již, ujištěn, že „Hospodin je uprostřed svého lidu“. Na nějakou dobu (ne však nadlouho) jsou ústa reptalů, kritiků a nespokojenců umlčena a víra v Hospodina utvrzena. Tolik prvé, starozákonní čtení.

V podobném duchu je i evangelní úryvek. Na jeho počátku je rovněž žízeň.  Nejen člověka, ale i Boha v lidské přirozenosti, Ježíše. Dorazí spolu s učedníky k Jákobově studni v Sycharu (Sichem, dnešní Nábulus) a zde, přemožen žízní a únavou, usedá ke studni. Studna je hluboká a on nemá čím a jak vodu nabrat. A tu přichází ke studni žena. Je pravé poledne, doba největšího žáru, ona jde schválně v tuto dobu, kdy ví, že se s nikým u studny nepotká. Nestojí o pohledy a pohrdání ostatních žen.

„Dej mi napít!“ Žíznivý poutník potřebuje její pomoc, její nádobu. Jenomže – on je Žid a ona Samařanka. Společenská a náboženská pravidla nepřipouští, aby muž – Žid, žádal o něco ženu – Samařanku. A aby pil z nádob pohanských. Kam až mohou jít předsudky! Nezastaví je ani stravující žízeň. „Jak to, ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Není to jenom fyzická žízeň, ale i žízeň po její spáse a víře, která přehlíží předsudky a vede Ježíše k jeho, tak zvláštním slovům: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ´Dej mi napít´, spíše bys ty prosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Tomu ona žena nemůže rozumět. Vnímá danou situaci i slova v rovině přirozené: „Nemáš vědro, odkud chceš vít tu vodu? Jsi snad něčím víc, než (váš i náš, ještě před rozdělením) praotec Jakub, který nám dal tuto studnu? 

Ježíš neřeší vnější okolnosti, předsudky a prostředky, jde k samé podstatě: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody, tryskající do života věčného.“ Ta chudera nerozumí, co jí říká, vidí jen každodenní námahu s nošením vody a tak: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ona touží po vodě k uhašení přirozené žízně, On nabízí sám sebe k uhašení žízně po lásce, pravdě, spravedlnosti, věčnosti. 

Ona žena nemůže rozumět, a tak odvádí řeč od podstatného a nepochopitelného: „Vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře a vy (Židé) říkáte: Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš je, jako vždy, nad věcí. Neřeší historické a náboženské rozdíly a ukazuje, že podstatnější, než kde je místo kultu, je co, kdo je předmětem uctívání. „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady, kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Ona žena je znalá Písma, není jen putička myslící pouze na muže a na své potřeby: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“  A tak díky její nezaujatosti, její touze a otevřenosti se jí dostane sdělení přesahující „všechno pomyšlení“: „Já jsem to, který s tebou mluvím!“ Já jsem – Mesiáš. A ona? Jak víme z dalšího textu: Uvěří. A stane se hlasatelkou Božího Syna a jeho mesiášství pro ostatní Samaritány. A i oni, pro její svědectví, uvěří, zatímco Kristovi učedníci, ti, kteří jsou s ním, kteří slyší jeho slova a vidí jeho činy, budou i nadále pochybovat.

Tak to mezi námi lidmi chodí. Snáze uvěříme a vážíme si těch kolem, těch „cizích“, než abychom naslouchali, uvěřili a vážili si těch nejbližších. To za prvé, a za druhé. Pro uspokojení svých přirozených potřeb jsme ochotni mnohé obětovat; pro uspokojení duchovních potřeb, pro setkání s tím, který je „pramenem vody živé, vyvěrající k životu věčnému“ nejsme ochotni obětovat ani svůj čas, ani svoje pohodlí.

Jiří Vojtěch Černý