Tajemství jeho lásky

Ex 34,4-9

Jan 3,16-18

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE  

Vyslechli jsme tři čtení, úmyslně vybraná tak, aby v nich byly, a to opakovaně, zmíněny všechny Tři božské Osoby. Každé však bylo jakoby z jiného soudku, z jiné doby a také se odehrálo ve zcela odlišné situaci. Přesto mají jedno společné: a to: LÁSKU. Vždy se jedná o projev Božího sebezjevení a jeho sebedarování člověku; což se děje (a ono to nelze ani jinak) právě skrze lásku.

Nejprve vystupuje Mojžíš vzhůru na Sinaj. Vystupuje s nepopsanými kamennými deskami a ony, jakoby reprezentovaly ona kamenná srdce Izraelitů, které zanechal pod horou. Srdce, která nepřijala milujícího Boha, a raději se utekla ke zlatému teleti. A teď, když jim dal Mojžíš pocítit obludnost jejich hříchu a trpké ovoce jejich nevěry, se dole kají. A Mojžíš jako jejich mluvčí, jako jejich přímluvce, vystupuje vzhůru. A co dělá Bůh? Sestupuje dolů. Sestupuje v oblaku, tomto symbolu Boží přítomnosti, na horu Sinaj – kde poprvé předal desky zákona napsané jeho - Boží rukou, Mojžíšovi, tomuto prostředníku Božího lidu. Mojžíš prosí za nevěrný lid; prosí, aby Hospodin, pro svou lásku a milosrdenství, znovu obnovil smlouvu. A Hospodin se zjeví, přejde „kolem“ Mojžíše a sděluje mu svoji nevypověditelnou podstatu, která se směrem k vyvolenému lidu, projevuje milosrdenstvím, shovívavostí, laskavostí a nezrušitelnou věrností.

„Hospodin prošel kolem něho a volal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný…“

Nejprve ono slovo Hospodin – hebrejsky JAHVE. Což je ono: „Jsem, který jsem…“ Tato slova sebezjevení Boha už jednou zazněla. Tam dole, na úpatí hory Sinaje, z hořícího keře. Teď zní znova, protože lid je opět v tíživé situaci. V podobném marasmu, z něhož jej může vyvést jen Jahve, Hospodin. Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, protože odpouštějící, laskavý, protože zachraňující, věrný, protože milosrdně zahlazující nevěrnost svého pošetilého lidu.

Bůh sestupuje netoliko ke svému nevěrnému lidu, ale ke všem lidem, aby je pozvedl, aby je zachránil, aby obnovil narušený vztah mezi ním a člověkem. Narušený ze strany lidí. Vypovězený jejich nevěrností. Zdevalvovaný jejich pýchou. A přece: „Hle, tvořím všechno nové…“ A v každé etapě lidských dějin; lépe, v každé etapě lidského vzdoru a odmítnutí, jim znovu a znovu (jak úžasná je Boží věrnost!) posílá nástroj spásy a záchrany.

V podobě svého Syna: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný…“ Ta slova jsme slyšeli v evangeliu, kde evangelista Jan líčí noční rozhovor Ježíše s předním z farizeů, Nikodémem.

„Tak Bůh miloval svět…“ (Pro Jana je typické, že kdykoli mluví „o světě“ mluví v synonymu o hříšnosti, povrchnosti, nevěrnosti – zde je svět chápán pozitivně, jako dílo Božího stvoření, které potřebuje, co víc, touží, po Boží spáse a záchraně.) Tak (vyjádření „bezměrné“ míry) Bůh miluje svět, každého člověka. A každému dává znovu a znovu nabídku spásy skrze Syna; nabídku obnovení vypovězené smlouvy lásky; nabídku úplného, bezpodmínečného přijetí a odpuštění. Ze strany Boží je dáno vše. Dává se Bůh Otec v Synu a Duchu. Ze strany člověka je žádáno minimum: uvěřit, přijmout, nebránit se „Boží lásce, která je nám vylita do srdcí skrze Ducha svatého.“ Tak Bůh miluje člověka, že dává sám sebe. Že dává všechno. Bůh dal svého Syna: „svého jediného, milovaného Syna.“ (Jak neslyšet paralelu k Abrahámovi, který dal – obětoval svého jediného, milovaného syna Izáka.)

Co dává člověk na oplátku Bohu? Nic. Jen svoji malost, jen svůj hřích. A Bůh i toto naše nic přijímá. A touží po jediném. Abychom v něj uvěřili. Abychom mu věřili. Vždyť: „každý kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný. Každý, kdo v něho věří, není souzen.“ Tak málo po nás Bůh žádá: naši víru. A tak mnoho nám dává: svoji lásku. Uzavírá s námi znovu a znovu tak nevýhodnou smlouvu, tak prodělečný obchod. Proč? Protože nás miluje! Jen láska se umí cele dát a nedívat se na sebe, zapomenout na sebe. Takovou lásku nám dává Bůh Otec v Synu skrze Ducha svatého.

Kdykoli slavíme Slavnost Nejsvětější Trojice, neslavíme jenom neproniknutelné tajemství Božího bytí, ale slavíme především úžasné a nepochopitelné tajemství Boží lásky.

„Tak Bůh miloval svět… že dal sám sebe“. A my se s tímto Bohem můžeme důvěrně stýkat, my jej můžeme přijímat, my mu můžeme naslouchat. Není třeba vystoupit z bezpečného závětří na horu Sinaj, jako Mojžíš. Je však třeba vystoupit z bezpečné pohodlnosti a povrchní zbožnosti. Prožít každou modlitbu, každou mši svatou, každé svaté přijímání, jako okamžik setkání s ním.

Bůh sestoupí. Obejme nás v lásce svého Syna na kříži (a dá nám možná trochu pocítit jeho tíži); ovane nás v průvanu Ducha svatého (a dá nám možná okusit z jeho žáru …)

Protože nás miluje. Proto se můžeme být jisti jeho sestoupením, jeho láskou. Netroufám si však tvrdit, že člověk je ochoten z lásky k Bohu vystoupit sám ze sebe a přijmout jeho lásku, milost, laskavost; jeho pokoj, spásu a milosrdenství.

Bůh, ve svém stvořitelském otcovství, v obětujícím se milosrdenství Syna, a ve všeobjímající lásce Ducha, je nám blíže, než si myslíme, než můžeme zažít. To je tajemství jeho lásky. To je tajemstvím Nejsvětější Trojice.

Jiří Vojtěch Černý