26.03.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Světlo je důležitější než zrak

Světlo je důležitější než zrak

1 Sam 16,1-13

Ef 5,8-14

Jan 9,1-41

4. neděle postní

SVĚTLO a TMA, prohlédnutí a SLEPOTA, to jsou základní pojmy, na kterých stojí dnešní biblické texty a zejména evangelium.

Víme, že ani sebelepší, ba přímo ostříží, zrak nám nic nepomůže, jdeme-li tmou. Bloudíme, zakopáváme a jsme stejně zranitelní a nemotorní, jako ti, kteří jsou slepí. Vidíme tedy, že SVĚTLO je důležitější, než zrak. A co platí v rovině fyzikální, to také bezezbytku platí v rovině duchovní.

Začněme prvním čtením. V něm velký prorok Samuel rozeznává vnitřním zrakem, ve SVĚTLE víry v Hospodina, pravého kandidáta na královský trůn. Nikoli zdatní, urostlí, dospělí Davidovi bratři, ale ten poslední, nejmladší a nejbezvýznamnější, ten je tím pravým. Kdyby Samuel nebyl VIDOUCÍM Hospodinovým prorokem, jistě by dal přednost zdání očí. On však vidí dál, vidí pod povrch věcí a času, a proto bezchybně plní svůj úkol. Protože jedná ve SVĚTLE Hospodinově.

Druhé čtení z listu apoštola Pavla Efesanům je jasnou, nepřehlédnutelnou výzvou těm, kteří „chodí ve SVĚTLE Kristově“ - tj. křesťanům. „Žijte jako děti světla..! Zkoumejte, co se líbí Pánu a nemějte žádnou účast v neplodných skutcích TMY...“ To je nepřeslechnutelná výzva, apel největšího Kristova apoštola. „Žijte ve SVĚTLE, protože jste děti SVĚTLA.“ Nenechte se přemoci TEMNOTOU, která je okolo vás i ve vás. Buďte jasní, průhlední, osvětlujte druhým učení Kristovo, a to nikoli pouze slovy, ale především skutky, které budou vidět! A které budou pro druhé SVĚTLEM v jejich temnotách.

A nakonec evangelium: Je více, než jen příběhem o jednom z mnoha Kristových zázraků. Je podobenstvím o duchovní slepotě, o zaslepenosti, o zatemněnosti mocných. O těch, kteří se očima dívají, ale nevidí...

„Ježíš uviděl člověka, který byl od narození slepý...“

Pro zdravého, vidoucího člověka je nemožné představit si vnímání světa tím, který nikdy neviděl. Svět zahalený ve tmě, bez paprsku světla, bez jasu barev, tohle si opravdu nedokážeme představit. V evangeliu se hovoří o jednom takovém chudákovi. Ačkoli je mladý, jeho slepota jej odsoudila k nečinnému žebrání. Žije ve TMĚ, a jen sem tam ucítí minci ze soucitu v dlani. Každý den má stejnou šedočernou barvu a jen žár slunce nad hlavou odděluje den a noc. Tento slepec neví, jak vypadá skutečný svět. Slepota jej oddělila od světa zdravých, avšak do jeho nezaviněné slepoty pronikne jednoho dne paprsek Boží lásky.

Ti, kteří chodí nevšímavě okolo něho, nevnímají jeho osobní tragedii, dokonce, podle tehdejšího chápání v ní vidí jen zasloužený trest za kdovíjaké hříchy, (a dost možná, že mu to i trochu přejí.) Ježíšovi je tahle pokrytecká mentalita cizí - on použije tohoto slepého, aby druzí PROHLÉDLI: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ A udělá navenek tak jednoduchou věc. Ze sliny a země trochu bláta na oči a pak příkaz: „jdi se umýt!“ Jak nesmírnou šanci dostal ten slepý! On může buď mávnout rukou nad nesmyslností a obtížností tohoto příkazu, nebo vstát, a nejspíš s pomocí druhých dotápat k nedalekému rybníku. On však uposlechne výzvu k vnější očistě a dostane se mu kromě vráceného zraku i vnitřního očištění. Skrze svůj handicap a svou poslušnost se stane nástrojem Božím. Skrze nevidoucího zviditelnil Ježíš svou moc. Skrze slepého usvědčil vidoucí ze slepoty.

Krátce nato byl předveden uzdravený před farizeje a kněze. Také oni, tváří v tvář tomuto nepochybnému zázraku, mají dvě možnosti. Buď uzdravení jako zázračné uznat - a tím nechtíc přiznat, že Ježíš nemůže být obyčejný hříšník, když má od Boha dar konat zázraky; nebo si zaslepeně stát na svém, a tvrdit, že Ježíš sice démonickým činem slepého uzdravil, ale tím, že tak učinil v sobotu, se sám usvědčil z toho, že je hříšník. Ano, až tak krkolomných závěrů jsou schopni ti, kteří si pro svoji zatvrzelost, zatemněnost, nechtějí připustit skutečnost nad slunce jasnější. Farizeové nemohou svou SLEPOU zášť obrátit přímo proti Ježíši, a tak si svůj vztek vybijí na tom slepci. (Všimněte si, jak s ním jednají: pochybnosti, zesměšňování, ponižování a nakonec potupné vyhnání. Vyhnat někoho ze synagógy, to byl veliký trest, který se rovná dnešní exkomunikaci. To je vyhoštění ze společenství synů Izraele. A to vše jen proto, že na jeho přímočarý postoj a jasné argumenty nemají odpověď. Že jsou se svými věroučnými konstrukcemi v koncích.) Kdyby si dokázali přiznat, že se mýlí, pak by museli VIDĚT tu do očí bijící skutečnost, že Ježíš nejenže není hříšník, ale že je Mesiáš!

Takhle si raději zavřou oči a srdce, zatnou pěsti a z pozice své moci a neomylnosti vyženou toho, který je usvědčuje z jejich vlastní slepoty. To je farizejská logika. A nejen oněch skutečných farizeů, kteří žili za Ježíšových časů. Také farizejů soudobých. A také, to si přiznejme, nás samých. I v nás, v každém z nás, je pořádný kus farizeje. Vždyť: ke kolika, zcela zjevným skutečnostem zůstáváme SLEPÍ, jen proto, abychom nemuseli změnit své smýšlení, své rozumové konstrukce, své předsudky. Své malé přízemní a pohodlné jistoty, své postoje a jednání. A kolikrát jsme také ZASLEPENI sami sebou, že nevidíme toho, kdo stojí před námi, nebo vedle nás. A kdo nás možná potřebuje. Ale my, pro plácání svých argumentů, pro svou ZASLEPENOST jej nevidíme, nebo dokonce úmyslně vidět nechceme! Farizeové se obrací k Ježíšovi s povýšeneckou nadsázkou: „Jsme snad my SLEPÍ?“ Co jim Ježíš odpovídá? „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte, VIDÍME. Proto váš hřích trvá.“

Hříchem není nezaviněná slepota, hříchem je zatvrzelá, úmyslná slepota srdce a duše. Je to jednoduché: slepý člověk nevidí vůbec nic; zaslepený, duchovně slepý může vidět všechny skutečnosti a souvislosti, ale úmyslně je nevidí. Nechce vidět. Případně vidí, ale úmyslně zkresleně. A to je právě hřích - hřích vědomé slepoty tváří v tvář skutečnostem, nad slunce jasnějším. Hřích popírání KRISTA, který je SVĚTLEM SVĚTA a který dává šanci každému jasně vidět a poznat, co je v životě důležité a podstatné. Úmyslná slepota srdce je ve skutečnosti tím největším hříchem. Protože je hříchem proti prvnímu a největšímu přikázání – přikázání lásky.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru