19.11.2022, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Svěřme mu své životy

Svěřme mu své životy

2 Sam 5,1-3

Kol 1,12-20

Lk 23,35-43

Ježíše Krista Krále

Dnešní neděle je poslední v církevním, nebo, chcete-li, v liturgickém roce, a my jej zakončujeme oslavou toho, kterému jeho Otec odevzdal vládu nad vším stvořením. Oslavou PANTOKRATORA - VŠEVLÁDCE. KRISTA KRÁLE!

Ježíšův královský titul je jistě na místě, vždyť je Pán pánů, Král králů. Nadto víme, že Ježíš pocházel z rodu krále Davida, bez nadsázky, největšího z izraelských králů. Jako jeho potomkovi (i když ono „potomek“ je třeba brát s odstupem, víme, že Josef nebyl jeho biologickým otcem – tím byl, prostřednictvím Ducha sv., sám Bůh) mu tedy královský titul náleží – avšak Ježíšův rodokmen není tím, z čeho odvozujeme dnešní slavnost Ježíše Krista Krále. Ta vznikla uměle, byla vyhlášena v minulém století /1925/ papežem Piem XI. Tento papež chtěl světu, zmítanému v politické a hospodářské krizi, nabídnout skutečnou autoritu, oporu; panovníka, k němuž mohou vzhlížet. Chtěl celému světu znovu připomenout toho jediného, ve kterém je naše spása, vykoupení a záchrana. (Na rozdíl od tehdejších světových politiků, stalinského teroru a nastupujícímu Hitlerova fašismu).

Úvod do královského tématu nastolilo už prvé čtení - začíná připomínkou Krále Davida a jeho korunovaci králem nad celým Izraelem. Nejen Judska, (vládl už sedm let v judském Hebronu) ale všech izraelských kmenů. Odpadlí izraelští předáci za ním přicházejí a sami, dobrovolně, se podrobují jeho vládě. David byl netoliko největším židovským králem, ale byl také jakýmsi lidským předchůdcem Největšího a Jediného Krále Všehomíra - Ježíše Krista. Starozákonní odkaz na krále Davida má dnes jiný, než jen historický význam; má ukázat na jeho potomka Ježíše Krista. Přislíbeného Mesiáše, který vzejde z kmene Jesse a narodí se v Betlémě, v městě Davidově. David, stejně jako Kristus, všechny sjednocuje, všechny rozptýlené kmeny a národy. Všichni uznávají, že David je skutečně vyvoleným králem, že je nepřekonatelným vojevůdcem a panovníkem a přijímají jeho vládu. David nabízenou volbu přijímá a uzavírá se zástupci jednotlivých kmenů smlouvu, jejímž garantem je sám Hospodin. David si je, navzdory své moci, vědom, že skutečným a všemohoucím králem je ve skutečnosti Hospodin a jemu dává všechno do rukou, jeho vůlí se, i přes svá lidská selhání, bude ve svém životě řídit.

Od lidského krále, Davida přechází novozákonní texty ke Králi nebeskému - Ježíši Kristu. V hymnu z listu Kolosanům líčí sv. Pavel Krista jako toho: „který je věrným obrazem neviditelného Boha. Toho, v němž máme vykoupení a odpuštění hříchů“.

„V něm bylo stvořeno všechno na nebi, na zemi, svět viditelný i neviditelný. Všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm.“ Kristus je Syn Boží, je samým Bohem, který sestoupil ve slabé lidské přirozenosti na tento svět, aby jej zachránil a vykoupil.

Evangelijní úryvek se jeví jakoby v rozporu se slovy oslavného hymnu. Ukazuje na Krista ve chvíli jeho největší slabosti, kdy ukřižovaný, zbavený vší důstojnosti a moci, visí mezi nebem a zemí, na dřevě kříže. A všichni kolem něho mají pro něho jen slova posměchu a pohrdání. Namísto slavnostní aklamace: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“

Ježíš jako král nebe a země, jako panovník všehomíra, všechny sjednocuje. Paradoxně i na kříži. Ty, kteří jindy stojí proti sobě: římské vojáky, židovské předáky i onoho zločince. Ti všichni mají pro něho jen slova pohrdání. Najde se jen jeden, který na Golgotě, na tomto místě bolesti, najde slova vyznání Kristovy královské slávy. „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ A je za to také královsky odměněn: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Zášť, zloba a nenávist spojuje všechny pod křížem. Jen jediný, kající zločinec uznává Kristovu královskou moc.

Kříž, tento Kristův královský trůn, odhaluje každou lež, každou nepravdu, každou zidealizovanou představu. Tady visí sama pravda ve své nahotě. Tady visí ten, který je pravda sama - král nebe a země. Se zemí je spojen pnoucím břevnem kříže, rozpažené ruce jakoby objímaly celý svět, který jej však nepřijímá. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ 

Ježíš, král nebe a země, je intronizován na kříži. Místo největší potupy a utrpení, se stává místem největší slávy. A místem, z něhož pramení pro celý svět spása a záchrana.

Tím prvým, který okusil spásnou moc kříže, je onen kající zločinec. A po něm celé generace křesťanů. Kříži patří čelná místa v chrámech, kříž zdobí naše příbytky i naše šíje. Od chvíle Kristovy smrti, je pro křesťany, pro ty, jež uznávají Ježíše jako svého Pána a Krále, kříž znamením spásy a naděje. (Ave crux, spes unica.)

Pokloňme se i my před Králem. Přijměme Pána Ježíše jako pána svého života, co víc, svěřme mu své životy. Větší a mocnější panovník nechodil po tomto světě. A vůbec nevadí, že chodil nejspíš bosý.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru