Svatý Liguriáši, opatruj nám mrkev naši... (podle původního polenského poutního epigramu)

Kdo by neznal největší a pravděpodobně i nejkrásnější barokní chrám na Vysočině? Stojí uprostřed sotva šestitisícového města Polná a je chloubou celého regionu. Zasvěcený je Panně Marii Nanebevzaté a svatému Liguriášovi. Tohoto světce si někteří mohou plést s jiným "nebešťanem" podobného jména: se svatým Alfonzem z Liguóry; jde však o různé osobnosti, i když obě jména jakoby shodně odkazovala na italský přímořský kraj Ligurie v okolí Janova. Zářijová hlavní poutní slavnost bývá významnou událostí pro celé okolí - a slavnou poutní mši svatou už mnoho let doprovázívá z chrámové věže velebný hlahol všech čtyř nových zvonů. Tyto zvony si polenští farníci pořídili z vlastních sbírek teprve poměrně nedávno a nahradili jimi chybějící zvony, které nacisté zrekvírovali pro své válečné účely hned na počátku druhé světové války. Věž barokního děkanského chrámu měří cca 65 metrů (a přibližně stejné délky dosahuje i hlavní chrámová loď této třílodní polenské "baziliky minor"). Krásná věž má unikátní nezaměnitelný tvar - má totiž tři báně nad sebou; v Česku neznám žádnou jinou jí podobnou - snad jen ta táborská ji poněkud připomíná. Polenská  pouť se nazývá "Mrkvancová"- to proto, že polenští občané při ní zdobívali své příbytky svazečkem mrkve - a téměř v každé domácnosti se k této příležitosti odedávna pekly typické polenské "mrkvánky" - koláčky plněné mrkvovou nádivkou. Těm, kteří by snad měli nějaké předsudky proti mrkvové nádivce, bych chtěl říci, že mrkvánky chuťově velmi dobře obstojí (a někdy mohou být i chutnější) ve srovnání s obvyklými poutními koláči s povidly, mákem či tvarohem - záleží jen na tom, jak si s nimi "pekařka" poradí. V televizi jsme dokonce opakovaně mohli vidět, jak si při jejich pečení skvěle vede paní Ludmila Vomlelová, jejíž mrkvánky jsou skutečně pojmem, značkou nejvyšší kvality. Nyní bych asi měl vysvětlit, proč právě nyní, v červenci píši o polenské pouti, která se přece koná až v září: inu proto, že jsem se právě zmínil o paní Ludmile z Polné, která se v těchto dnech dožívá požehnaného věku devadesáti let!  Je to výjimečná, pozoruhodná žena. Nejen proto, že nad ty její "mrkvánky" není; ona je totiž i ve svém věku stále obdivuhodná po mnoha stránkách: po dlouhá léta se pečlivě a s nadšením stará o aktuální zápisy do místní kroniky (a nutno říci, že její písmo je dosud přímo krasopisné a její sloh je velmi čtivý; umí také moc hezky kreslit). Od mládí byla vynikající amatérskou fotografkou, laureátkou ocenění při mnoha foto-výstavách - a to nejen ve své rodné Polné. Dokumentovala nesčetné polenské akce. Za svými záběry neváhala vyšplhat třeba až na samotný vrchol lešení při opravě chrámové věže; její dokonalé, i když amatérské fotky mají "ducha" a dynamiku, takže mohou směle konkurovat dílům nejednoho z profesionálů. Mezi jejími snímky je pravděpodobně nejznámější a nejúspěšnější ta dávná, ale zájemcům dobře známá černobílá fotografie pořízená prastarou zrcadlovkou "Flexaret", která uměleckým způsobem zachycuje, jak z kostela v oblacích dýmu z kaditelnic právě vychází Božítělový průvod. Fotodokumentační aktivita a umělecký způsob zpracování jejích snímků bylo oceněno nejen na půdě Polné, ale i na prestižních celostátních výstavách. Paní Ludmila je velká místní vlastenka, a proto nafotografovala stovky a stovky specifických místních zajímavostí, dokumentovala polenské slavnosti, divadelní představení, ale i krásu místní přírody. Její láskou byl a stále je skauting; aktivně podporovala výstavbu junácké klubovny, před lety se dokonce zúčastnila světového Jamboree ve Slovinsku a své nadšení pro skautské hnutí předala i svým třem dětem a vnoučatům. Vždycky ráda cestovala - v mládí chodívala se svým manželem Otou na dlouhé pěší pouti po zdejších poutních místech a její touhou bylo navštívit Mariazell;  toto přání, v době nesvobody nesplnitelné, se jí pochopitelně mohlo splnit až po pádu totality.

Liduška byla nejstarší mezi svými šesti sourozenci, a tak už jako školačka své mamince ochotně pomáhala v domácnosti i v péči o mladšími sourozence. Její tatínek byl živnostník - měl truhlářství v blízkosti polenské Dolní brány, a navíc byl praktikujícím katolíkem a morální i faktickou oporou polenského duchovního správce a celé místní farnosti, takže po kádrové stránce to vůbec neměl u tehdejších mocipánů dobré; jeho děti proto v padesátých letech nesměly studovat, zato však od svých rodičů získaly solidní křesťanský základ, zodpovědnost a zdědily mnohostranné nadání a pevnou víru.

Paní Ludmile k jejím "kulatým" narozeninám moc a moc blahopřejeme! Obdivujeme, co všechno dokázala a vážíme si jí. Ať je ještě dlouho živa k radosti všech příbuzných a přátel a všech, kdo ji poznali! 

Pro web Simeon.cz zapsal Karel Voplakal