Svatý Josef nám nabízí krom vzoru, obrazu otcovství a mužství také svou pomoc
Dnešní promluvu o sv. Josefu začnu jakoby z jiného konce: Často si, a to, žel, právem, naříkáme nad neutěšeným stavem naší společnosti; naše rodiny se mnohdy rozpadají pro rozvod rodičů; mnoho žen vychovává své děti bez otce, coby samoživitelky. Vzrůstá agresivita mladistvých, stejně jako míra nejrůznějších závislostí, jimž podléhají. Mladí jakoby ztratili ideály i touhu pro něco žít a obětovat se a to nemluvím o ochotě přijmout na sebe zodpovědnost. Za svůj život, za své blízké, děti, rodinu … Může nás to mrzet, může nás to iritovat – ale všichni máme na tomto tristním stavu mladých mužů svůj nepřímý podíl. Mnohé lze, pravda, svést na současný stav naší společnosti – ale i tu vytváříme přece my všichni. Jak si stojí naše „vyspělá civilizovaná společnost“? Pozbývá ctností, ztrácí ideály a vymírá. To jsem zmínil jenom některé bolesti dnešní doby. Bolesti společnosti, stejně jako bolesti společenství nejužšího, nejdůležitějšího, kterým je rodina. Důvodů a příčin neutěšeného stavu našich společenství i našich rodin je mnoho, avšak jedním z nich je docela určitě ztráta pojmu otcovství.
Chybí nám vzor otce. Těžko můžeme očekávat, že ti, jež nepoznali na vlastní kůži lásku svého otce, svého táty, budou schopni přijmout lásku Nebeského Otce. Ti, kteří nezakusili důsledný výchovný postoj svého otce, se těžko budou ochotni sklonit pod autoritou Boha, církve, či svých nadřízených. A také lze těžko očekávat, že ti, kdož nezažili osvobozující pocit důvěry ve svého otce, budou schopni přijmout zodpovědnost za své potomky. Proč jsem začal tak zeširoka? Protože nám dnes církev nabízí vzor pravého otcovství, vzor skutečného chlapství, vzor zodpovědného a obětujícího se mužství. Tím vším nám může být právě sv. Josef.
Mnoho o něm nevíme, a přece, i těch pár vět Písma nám vykreslují obraz laskavého a obětavého otce, důsledného a rozhodného chlapa a něžného a oddaného muže. Žádný mamánek, požitkář, žádný rozplizlý obraz kličkující nedůslednosti, nezodpovědnosti a pohodlnosti. Nic z toho pokřiveného obrazu úspěšného muže, který nám nabízí bulvár a zesvětštělá doba.
My toho o sv. Josefu víme tak málo, a přece: na to, aby nám mohl být dobrým vzorem, toho víme dost. Tak třeba ta nejasná věc s Mariiným těhotenstvím - On moc dobře ví, že není otcem nenarozeného, ale jakožto spravedlivý muž nechce vydat mladičkou Marii soudu a ukamenování. Proto, a jistě ne bez bolesti a mnoha nevyřčených a nezodpovězených otázek, se s ní rozhodne tajně rozejít, aby nebyla ohrožena ani ona, ani to „její“ dítě. Teprve tehdy, kdy zaujme tento rozhodný a velkorysý postoj ke zdánlivé „nevěře“ své snoubenky, (tak se to totiž jeví), teprve poté zaslechne ve snu ono: „Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala je z Ducha sv.“ Nebo později: Překousne neobvyklé jednání své snoubenky, která se (snad dokonce sama – ve své době nemyslitelné!) vydá za svou příbuznou Alžbětou. To rozhodně nebylo standardní jednání. Dále: Nenadává, nereptá nad nesmyslným rozmarem panovníka a táhne se přes celé Judsko, spolu s Marií do Betléma, dát se tam společně „zapsat“. A aby těch břemen, která mu přináší jeho partnerství s Marií a přijetí za své onoho dítěte, jehož není biologickým otcem, nebylo ještě málo: když už se v Betlémě usadí, zase příkaz ve snu: „Vstaň, vezmi své dítě a svou ženu a sestup do Egypta“. Jen na základě snu ještě v noci vstal, sbalí nejnutnější a uteče před Herodem; stane se běžencem, člověkem bez domova a k tomu zodpovědným za panenskou manželku a Boží dítě. A za pár let další důkaz rozhodnosti, statečnosti a sebeovládání. Ledva se jim začne v Egyptě dařit, opět sen a zpátky do Nazareta. A opět začíná znova, takříkajíc od nuly. Zase každodenní dřina a starosti. Sv. Josef obstál na jedničku – proč? Protože měl pevnou víru, silnou vůli, velkou lásku… Protože bral věci, tak jak jsou, nediskutoval, nevymlouval se, ale dělal to, o čem byl přesvědčen, že dělat má. Nechal se vést nejen sny, ale především svým svědomím. Kolik mužů se s ním může rovnat? Mnoho ne, ale může nám všem být velkým vzorem. A teď ještě poslední poznámka na jeho adresu: Je patronem mnoha profesí, cechů, států i měst, ale je především patronem rodin, dětí, manželů. Pomocníkem v zoufalých situacích a průvodcem v naší poslední hodince. Na jeho bedra se za jeho života sneslo nemálo břemen, ale on je se ctí nesl a unesl. Oč více unese nyní, když je v nejbližší blízkosti Boží, svého adoptivního syna i Matky Boží. Nabízí nám krom vzoru, obrazu otcovství a mužství také svou pomoc. Bylo by projevem naší pošetilosti a pýchy, kdybychom se k němu s důvěrou neobraceli. Tím spíše, že je mu zasvěcen letošní rok.
Jiří Vojtěch Černý
