Svatováclavský pozdrav
Připadá mi to jako včera, ale je tomu již několik dní, co jsme slavili svátek svatého knížete Václava; snad ještě není příliš pozdě poslat všem svatováclavský pozdrav!
V naší rodině jsme měli Václavů hned několik - můj strýc, můj bratranec, dalším byl manželčin otec a také její bratranec; ti všichni už bohužel nežijí; většinou odešli na věčnost už před mnoha roky...
Svatý Václav byl pro mne od dětství nejsympatičtějším českým světcem a zcela mimořádnou osobností našich dějin - skutečný "Největší Čech". Ze všech ostatních našich světců se národ v tísni utíkal nejčastěji k němu. Pod jeho jezdeckou sochou na Václavském náměstí se spontánně odehrávala rozhodující shromáždění lidu.
Přiznám se, že v dětství jsem někdy tak trochu litoval, že se nejmenuji po něm, protože mi symbolizoval ideál rytíře - a tak jsem si ve svých chlapeckých letech vybral svatého Václava aspoň za patrona k biřmování - takže na jeho svátek se vždycky tak trochu cítím, jako bych měl jmeniny i já.
Měl jsem vždycky rád svatováclavský chorál i všecky další písně, které jej oslavují - včetně té anglické vánoční koledy "Good King Wenceslas". Rád jsem čítával legendy i další písemnosti napsané k jeho cti. Dokonce jsem se občas pokoušel obdivovaného knížete nakreslit- nejraději sedícího na koni- tak, jak jej zobrazoval na příklad malíř Mikuláš Aleš či sochař Myslbek a mnozí další výtvarníci.
Letos na svátek svatého Václava jsem se vypravil na ranní mši svatou do svatovítské katedrály; při homilii byl přečten podstatný úsek Kristiánovy svatováclavské legendy a po mši svaté byla možnost soukromé adorace v nejhistoričtějším prostoru katedrály - v Svatováclavské kapli - u náhrobku našeho největšího národního světce, pod jeho starobylou sochou od Petra Parléře.
Po návratu domů jsme na české televizi (ČT 2) sledovali tradiční svatováclavské oslavy ve Staré Boleslavi, slavnostní mši svatou s koncelebrací všech našich biskupů včetně papežského nuncia, za účasti představitelů státu a členů diplomatického sboru. Bohoslužbám předsedal pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka a zásadní poutní homilii pronesl olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner. Mešní zpěvy doprovázel početný pěvecký sbor a Hudba hradní stráže. Na vyvýšeném pódiu vybudovaném mezi svatováclavským pomníkem a staroboleslavskou radnicí, sloužícím jako sakrální bohoslužebný prostor, byly poblíž oltáře vystaveny dvě nejvýznamnější relikvie: mariánské Palladium země české, které údajně daroval sv. Metoděj babičce svatého Václava kněžně Ludmile a lebka svatého Václava. Na pódiu pod lehkou střechou se střídaly dvojice skautů: chlapci i děvčata v stejnokrojích drželi čestnou stráž u vystavené lebky světce a statečně odolávali chladnému počasí.
Dole před pódiem se poutníci ve vyhrazeném prostoru krčili pod svými deštníky, ale všichni vydrželi až do konce. Jejich počet byl letos samozřejmě omezený podle platných protiepidemiologických směrnic. Z téhož důvodu byly tentokrát zrušeny obvyklé doprovodné akce na náměstí, takže oslavy se omezily jen na tu nejpodstatnější část národní pouti, na svatováclavskou mši. Mnoho proseb při ní bylo vysloveno nahlas, mnoho jich bylo jen tiše zašeptáno či proneseno v duchu; v svatováclavské chorálu zněla pevná důvěra v světcovy přímluvy, že nedá zahynouti ani nám, ani těm našim budoucím...
Pro Simeona zapsal Karel Voplakal
