28.12.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Svátek svatých Mláďátek

Svátek svatých Mláďátek

Mt 2,13-18

Svatých Mláďátek

Ještě po staletích nás zrůdný Herodův rozkaz - povraždit všechny nemluvňata v Betlémě - naplňuje spravedlivým hněvem. A právem. Herodes byl skutečně lidská zrůda, víme, že dal zavraždit své manželky i své dva syny, že vládl nesmírně krutě. Důvod rozsudků smrti, které nad svými bližními vynesl, byl vždycky týž. Strach o své postavení, o svou moc. Snaha zlikvidovat všechny potenciální protivníky dříve, než by se jimi mohli stát. Ani hromadná vražda malých chlapců v Betlémě není výjimkou. Mohl by mezi nimi být ten, koho ti zvláštní mudrci označili za Židovského krále.

Herodovy odporné činy jsou neomluvitelné a Bůh je ve své spravedlnosti jistě již dávno potrestal.

Vraťme se však do reality. Biblisté odhadují, že zavražděných chlapců mohlo být asi kolem padesáti. Tatam jsou smělé teorie, hovořící o stovkách, ba tisících, nemluvňat. To však samozřejmě nic nemění na hrůznosti a zavrženíhodnosti tohoto Herodova činu. Spíše nám však vyvstává známá pravda o tom, že všechno je relativní. O zavražděných 50. nemluvňatech se mluví ještě po 2000 letech, po stovkách zavražděných dětí v dnešních válečných konfliktech, po 50 dětech z těch stovek, které denně umírají hlady, ani pes neštěkne. A na silnicích celého světa umírají denně při dopravních nehodách tisíce dětí – a mnohdy jsou jim vraždícími Herody sami neopatrní rodiče. Nebo takových 50 potratů? To je dvoudenní práce jedné kliniky. Ročně jenom u nás takto zavraždíme jedno středně velké město. Důvody jsou tytéž, jako v případě Heroda - sobectví, touha po rozkoši bez nesení důsledků, bezcitnost a tvrdost srdce. Biblický Herodes zemřel, ale má nesmírné množství následovníků – krutějších, než on sám, protože nástroje jejich vraždící výkonnosti se díky vyspělé technice zlepšují – a díky tzv. vyspělé civilizaci se motivací k zabití stalo prakticky cokoli, co omezuje naše pohodlí, náš životní standart, naši pseudosvobodu, kde si chceme dělat, co chceme a rozhodovat sami i o druhých, bez jakékoli zodpovědnosti a morální spoluúčasti.

Po tomto výkřiku do našeho svědomí se vraťme k dnešnímu evangeliu. Josef slyší ve snu příkaz anděla: „Vstaň vezmi dítě i jeho matku a uteč do Egypta...“ A teď, moji milovaní, pozor! Josef skutečně uprostřed noci vstane, nechá zavedenou živnost živností; a jistotou střechu nad hlavou vymění za hvězdné nebe. Všechno co má, naloží na mezka nebo na záda a jde neznámou cestou do neznámého prostředí, kde se mluví neznámým jazykem; stane se jen na základě snu emigrantem a běžencem. A to hned, bez rozvažování, bez oddalování, bez vytáček. Tomu říkám VÍRA a také DŮVĚRA ve Všemocného. Snad namítnete, že to není až taková zásluha, vždyť Josef už na vlastní kůži zakusil úžasné Boží skutky a dílo Jeho prozřetelnosti. Má už zkušenost s andělem mluvícím ve snu. To však ani v nejmenším nesnižuje jeho zásluhu, jeho POSLUŠNOST vůči hlasu Boha, jeho vydanost nepochopitelným Božím zásahům. Josef se neptá, nepochybuje, zda to nebyl jen sen - odhodí houni, vstane, vezme to zvláštní Dítě i jeho Matku a jde. Nečeká na ráno, jde ihned. Takovou poslušnost kdybychom měli vůči Boží autoritě! To bychom byli tvárným materiálem v rukou Božích! To by Bůh mohl skrze nás dělat zázraky! On je nedělá, protože my mu k tomu nedáváme příležitost. Protože jsme zabednění ve svém spánku a nechce se nám vstávat. Natož pak jít. A ještě ke všemu do neznáma. Kolikrát jsme možná řekli: „Pane Bože, tohle přece nemůžeš po mě chtít!“ A když ne přímo takto, tak v podobném znění. Boží požadavky se nám zdají příliš náročné – a ony skutečně náročné jsou. Nejsou však nesplnitelné. Nikdy nejdou proti nám, nikdy nejsou zaměřeny k naší škodě či ke škodě druhých. Bůh je Otec a všechno činí s láskou – nu, a opravdová láska musí bolet, jinak ztrácí svůj smysl. Bůh se nás neptá na náš názor, ale chce, abychom byli nástroji v Jeho rukou. Abychom, tak jako Josef, dokázali vstát a jít na Jeho slovo do neznáma. Směr a smysl naší životní cesty určuje On, pokud se mu otevřeme. Pokud jej poslechneme. A to je náš hlavní úkol, coby Božích dětí. Poslechnout svého nebeského Otce, i když se nám nejspíš mnohdy nebude chtít.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zajezd-do-Omanu

 
Nahoru