27.12.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Svátek Svaté Rodiny

Svátek Svaté Rodiny

1 Sam 1,20-22.24-28

1 Jan 3,1-2.21-24

Lk 2,41-52

Svátek Svaté Rodiny

Domnívám se, že svátek Svaté rodiny, tradičně slavený první neděli po vánocích, se výborně hodí, nebo spíše: zapadá, do atmosféry vánoc. Jestliže centrální postavou vánoc je Ježíš, pak nám přece nemůže uniknout, že je tu také Panna Maria, která, ač zázračně, přece mu po lidské stránce, jako každá matka, darovala život. A pak je tady také sv. Josef, muž, který sice nepromluví v Písmu jediného slova, a přece promlouvá, zasahuje do života Ježíše – Dítěte nezastupitelným způsobem. Navenek pro celý svět vystupuje jako Kristův pozemský otec a tuto svoji úlohu přijímá se vší zodpovědností.

A tak, ačkoli nám naše vánoční Betlémy nabízí spíše sladký a idylický obrázek Panny Marie s děťátkem v náručí, sv. Josefa v pozadí, byli ti dva, Maria a Josef rodiči, se vším krásným i nesnadným, radostným i těžkým, co k rodičovství patří. Jeden příklad z Ježíšova dětství nám nabízí evangelista Lukáš – a i ten, jen jediný, nám může být inspirací pro naše rodinné vztahy.

Lukáš v evangeliu vychází z tehdejších obvyklých společenských a kultovních norem a jejich respektování – dvanáctiletý Ježíš, my z textu a dobových reálií můžeme vyvodit, že byl již po obřadu „bar micva“, (tj. jakéhosi našeho biřmování), a tak byl z kultovního hlediska již dospělým a plnohodnotným členem náboženské obce. Proto, spolu s celým, nejspíš nazaretským, společenstvím, společně putuje dlouhou a namáhavou cestou na slavnosti Pachy do vzdáleného Jeruzaléma. (Zde si dovolím odbočit: kolik dětí, které by měly spolu s rodiči plnit své náboženské povinnosti – vždyť jsou přece pokřtěné, i u prvního přijímání byly, a že to tenkrát byla sláva – sedí dopoledne u televize nebo u počítače? Můžeme to vyčítat těm dětem? Těžko, když je nevedeme k tomu, aby společně s námi šlo na bohoslužby. A protože ve výchově je nejsilnější příklad – nedivme se, vždyť do kostela nejdou ani rodiče – ne nechci moralizovat, jen tolik málo prozradím, že dítě vlečené babičkou do kostela s tím, že musí, si nepřivlastní onu samozřejmost křesťana, který ví, proč do kostela chodí…)

Když poutníci v chrámu absolvují všechny obřady Paschy, včetně oběti velikonočního Beránka, společně s celou velkou komunitou, se vrací zpět do Nazareta. Tu však dojde, pro rodiče ke zdrcující, události. Při návratu – a pro vysvětlení, poutníci chodili společně ve velkých skupinách –až po celodenní cestě, když se rodiny shromažďují k společnému jídlu a spánku, zjistí, že Ježíš ve skupině nazaretských poutníků není. Co teď? Udělají přirozeně to, co by udělali všichni rodiče: vrací se, aby jej hledali, a jsou plní obav, co se mu asi stalo, mají o něho docela pochopitelný strach. Tři dny! jej hledají po Jeruzalémě, přeplněném poutníky. (Ty tři dny mohou být stejně dobře symbolickým předobrazem tří dnů, které Ježíš, ztracený očím světa, bude ležet v hrobě; jako výmluvným obrazem toho, jak málo svého syna znají.) Hledají jej všude jinde než tam, kde měli začít. V chrámě. V místě přebývání JEHO OTCE! Dvanáctiletý Ježíš ví, více než oni, kam patří, kdo je jeho SKUTEČNÝM OTCEM. Sedí v chrámě – a podle židovské tradice sedí ten, kdo učí – a kněží, tedy profesionálové a učenci, mu naslouchají! Jak je musel Ježíš zaujmout, jak musel mluvit, když přijali dvanáctiletého chlapce jako sobě rovného mistra a učitele!

Když dojde konečně ke shledání s rodiči, mohl by mít někdo za zlé matce její slova výtky: „Dítě, proč jsi nám to udělal!“

Ježíšova odpověď je nečekaná: namísto vysvětlování a výmluv, lakonické: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Zvláštní odpověď. Nedivme se rodičům, že nerozumí. Ještě dlouho bude trvat, než pochopí jinakost svého syna. I když jeho narození provázela mimořádná Boží znamení, stále v něm vidí především své dítě. A Ježíš, v podrobení se své přirozené synovské roli, se s nimi společně vrací do Nazareta, aby tam, v tichosti dozrávalo jeho jedinečné povolání: být Božím Synem, který vykoupí svět. Teď však nepředbíhejme. Za povšimnutí stojí právě jeho podřízenost lidské autoritě jeho rodičů. Ačkoli je přesahuje svým božstvím, dále je jako syn poslouchá. Podřizuje se jejich výchově, nebrání se roli syna, respektuje je a poslouchá je - a tím jim také dává možnost naplnit jejich, rodičovskou úlohu.

Tolik k dnešnímu evangeliu. K jeho přijetí a pochopení nám může pomoci hned to prvé čtení z 1 knihy Samuelovy. Tam také šlo o mimořádné, Bohem vyvolené dítě – maličkého Samuela, pozdějšího velkého proroka a kněze. Je doslova vymodlený, vyprošený od Hospodina (už jeho jméno Samuel = od Boha vyžádaný). Vyprosila si jej v slzách neplodná, nešťastná Anna, která dobře ví, že jej jednou Bohu jakoby vrátí, jako oběť, při níž ji, jako matce, bude pukat srdce, ale ona udělala slib! Matka Anna a syn Samuel – to je také dvojice, která má co říci dnešním rodičům. Ačkoli, jako muž a žena máme jedinečný fyzický podíl na zplození dětí, nejsou tyto naším majetkem. Naše děti, za jejichž výchovu neseme jako rodiče plnou odpovědnost, nejsou naším majetkem, naším vlastnictvím. Jsou nám, jakoby Bohem darovány, nebo ještě jinak, zapůjčeny. Máme je vychovávat s vědomím vděčnosti a odpovědnosti. Vkládáme přirozeně do dětí své velké naděje, ale nemůžeme a nesmíme zasahovat do jejich života. Rodiče musí položit základy, v prvé řadě duchovní, morální, pak teprve ekonomické, pro zdravý vývoj svých dětí. Musí je vychovávat – jenomže v tom, jak si kdo představuje výchovu je už velký rozdíl. Výchova neznamená dát dítěti všechno, co chce, zametat mu cestičky, omlouvat ho a přehlížet jeho chyby. (Tím z něho spolehlivě vychováme sobce, který s vysokou pravděpodobností nechá své rodiče na holičkách, až budou potřebovat jeho pomoc.) Výchova spočívá především v tom, dávat dítěti vlastní příklad, učit jej zodpovědnosti, vést jej ke skromnosti. Dávat jim, a hodně dávat, ale nikoli pouze peníze, hračky, požitky, ale především svůj čas, zájem, pozornost. Předávat jim správné hodnoty, a to vše v ovzduší vzájemné lásky a důvěry. Není snadné, vůbec není snadné, být dobrým rodičem. A přece to po nás Bůh chce – to je naše pravé rodičovské povolání. Anna, když odstavila svého, asi dvouletého synka Samuela, obětovala jej Hospodinu. I my naše děti musíme svým způsobem obětovat. Jinak než Anna, ale princip je stejný – nepřivazovat je k sobě pupeční šňůrou sebelásky, ale dát jim prostor pro jejich zrání, pro jejich chyby, omyly a pády, s tím, že umíme odpouštět, i když, je-li to třeba, nepromíjet trest. Důslednost, to je stěžejní slovo ve výchově. A přitom tak opomíjené. Naše děti nejsou naším majetkem! Jsou to osobnosti, které máme vhodně a dobře formovat výchovou, abychom je, až přijde čas, sice ne bez bolesti, ale ve svobodném darování, také, svým způsobem, obětovali jejich životním partnerům. Právě v dospělosti našich dětí budeme sklízet plody naší výchovy. Budeme moci být na své děti hrdí, nebo to budou plody trpké? To záleží na nás, rodičích. Vychováme z nich pasivní konzumenty života, neschopné oběti, nebo, právě proto, že jsme si vědomi své odpovědnosti i toho, že my i ony, jsme Božími dětmi, lidi charakterní?

My všichni jsme, a to bez rozdílu, zda v Boha věříme, či nikoli; zda chodíme do kostela, či nechodíme; zda chudí nebo bohatí; zdraví nebo nemocní – všichni jsme Boží děti! To už narážím na slova sv. Jana v druhém čtení: „Milovaní! Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme. Ano, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé…“ A co rozhoduje, podle sv. Pavla, o tom, čím budeme? Budeme-li zachovávat jeho, tj. Boží přikázání!

Tak úplně nevadí, jestli někdo z nás neumí vyjmenovat Boží přikázání v Desateru – ale vadí, jestliže nežije podle toho, co mu velí svědomí. Protože Boží přikázání máme všichni ve svém srdci a ve svém svědomí. A i když je třeba neumíme nazpaměť, důležitější je, zda podle nich, podle hlasu svědomí, tohoto Božího hlasu v nás, žijeme. Pokud ano, jsme určitě milovanými Božími dětmi. A Bůh Otec, ačkoli nám nebude zametat cestičky života, (a někdy se dokonce zdá, jako by tomu bylo právě naopak), bude s námi. Protože: „Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.“ A víte, jaké jsou plody Ducha? Najdeme je vyjmenované na mnoha místech Písma, já vám na závěr nabídnu výčet z listu Galaťanům (5,22): „plodem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, ochota, dobrota, mírnost, sebeovládání…“ To jsou přece vlastnosti, které bychom rádi viděli u svých dětí. Ony je však musí nejprve vidět a zažít u nás!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru