Sv. Vojtěchu, pomoz nám odstranit tvrdost našich srdcí

Sk 13,46-49

Sv. Vojtěch

Liturgická čtení na svátek sv. Vojtěcha, světce z naší české země, biskupa s pohnutým osudem, začínají Skutky apoštolskými. Mne oslovila hned první věta, kterou je možné vztáhnout k jeho životnímu údělu. „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům.“

Sv. Vojtěch byl biskup moudrý, horlivý a rozvážný, ale jeho ovečky i vlastní klérus, nechtějí slyšet káravá slova svého pastýře. Ono totiž, slyšet je, by nutně znamenalo je i přijmout, a podle nich mnohé změnit a napravit; ale oč je snadnější zůstat v nezávazném a nevázaném způsobu života, a nepohodlného biskupa vyštvat z úřadu, posléze i ze země.

Svatému Vojtěchu se v plné míře dostalo hořkého údělu proroků a učitelů, kteří „do vlastního přišli, ale vlastní je nepřijali“, co víc, z vlastního vyhnali. Podvakráte ve svém životě opouští své nevděčné stádo, a utíká před nevraživostí, nepochopením a úklady do ciziny. Vždyť kolikrát předtím bušil na zavřená a tvrdá srdce těch, jimž chtěl přinést světlo, radost, pokoj a spásu. Nebyl však přijat, vyslyšen, pochopen. Nakonec, vyhnán z vlasti, se obrací k nejobávanějším pohanům do Pruska, aby jim hlásal slovo Boží. Rovněž oni jej nepřijmou a nepříjemného a neodbytného křesťanského misionáře nakonec zabijí.

A tak se sv. Vojtěch, daleko od své vlasti, stává mučedníkem obětí svého života; ač mučedníkem v nevlastním slova smyslu, byl po celý život.

Abychom tento jeho život lépe pochopili, uveďme si některé historické souvislosti: Desáté století, v němž žil (narodil se r. 956 na Libici), je v evropských dějinách důležitým mezníkem. Končí období barbarských vpádů, dokončuje se pokřesťanštění Evropy a začínají se vytvářet jednotlivé státy ve svých historických obrysech. R. 973 je založeno pražské biskupství a tím dochází knížetství Přemyslovců i mezinárodního právního uznání. Avšak o křesťanských Čechách nelze mluvit. Křesťanství zde bylo spíše jakýmsi povrchním nátěrem, než skutečnou uvědomělou vírou. Prvním biskupem se stává německý Dětmar - muž sice moudrý a zbožný, avšak nemocný a prakticky zbavený možnosti výrazně ovlivnit křesťanský život i rozbroje mezi jednotlivými kmeny, (mezi nimiž Přemyslovci zaujímají přední místo, avšak více než politickou prozíravostí, zásluhou mocenských intrik a vražd.)

V r. 982, po smrti biskupa Dětmara - smrti, jíž byl sv. Vojtěch svědkem a která na něho měla nesporně vliv - je zvolen za prvního českého biskupa ve svých 27 letech. Brzy si svou otevřeností a moudrostí získal všeobecnou oblibu. Ti však, kdo očekávali, že bude příjemným, veselým a světsky žijícím biskupem, se zmýlili. Vojtěch vystupuje s nekompromisními požadavky na klérus, i na mocné své doby. Odpovědí je mu všemožné ztrpčování a znemožňování výkonu jeho biskupského úřadu. Pod vlivem intrik a nespravedlivého osočování nakonec odchází z Čech do Říma, kde vstupuje, se souhlasem papeže, do benediktinského kláštera. Po dvou letech přichází z Čech do Říma poselství se žádostí, aby se Vojtěch vrátil na svůj biskupský stolec. I když nerad, na výzvu svých představených se vrací, a hned v r. 993 zakládá v Břevnově první benediktinský klášter u nás. Vrací se s jasnou koncepcí duchovní obnovy národa, ze které nehodlá slevit, ani pod nátlakem mocných.

Z Čech znovu nedobrovolně odchází r. 995, nedlouho předtím, než byl celý jeho rod Slavníkovců na Libici zákeřně vyvražděn.

Rokem 996 se začíná poslední období života sv. Vojtěcha. Když jej odmítnutí k návratu do Čech zastihuje na cestě, obrací své kroky na sever, k Prusům, k nejdivočejším pohanským kmenům na severu Evropy. Brzy po odchodu z Gdaňska, byl zavražděn u dnešního Královce, když odmítl uposlechnout zákazu vstupu na pohanské území.

Celá evropská církev si připomíná den jeho smrti a ne neprávem. Byl světcem světového formátu, který měl nejužší kontakty s mocnými tehdejšího světa. (Byl osobním přítelem německého panovníka Oty III., polského krále Boleslava Chrabrého, uherského knížete Štěpána, kterého pokřtil, jeho styky sahaly na Ukrajinu, na vzdálenou Rus a snad i na Balkán. Prošel celou tehdejší Evropou, pobýval v dnešní Francii a Itálii.) Jeho působení bylo nadnárodní a nadčasové. A tím jej také potkal úděl mnohých, kteří viděli lépe a dále, a kteří chtěli druhé vyvést z jejich úzkých partikulárních zájmů, k vyšším duchovním hodnotám. Byl odmítnut, umlčen, vyhnán a nakonec zabit. Člověk by až řekl, „nic nového pod sluncem“; takový je úděl velkých, moudrých, spravedlivých.

V určitém slova smyslu se uplynulé 20. století v mnohém podobalo století 10.; vznikem nových národních útvarů; nesmírným antagonismem mezi jednotlivými národy; změnou hodnot, poklesem morálky a bezmezným násilím. Jak moc bychom v dnešní Evropě potřebovali světce takového formátu, jako byl sv. Vojtěch! Mám jen obavu, že bychom jej, stejně jako tenkrát, neposlouchali, odmítali, a možná i zabili. Konkrétní dějinné události se sice neopakují, ale lidská malost, nenávist, neschopnost proměny k lepšímu, ta je zde stále. A tak nezbývá – ale pozor, to „nezbývá“ dávám do uvozovek, než prosit: „Sv. Vojtěchu, pomoz nám odstranit naši vnitřní hluchotu a slepotu; naši slabost a tvrdost našich srdcí.“

Jiří Vojtěch Černý