Sv. Anežka Česká - symbol nové svobody
Sv. Anežka Česká
Na dnešní den připadá památka, snad nebudu troufalý, když řeknu, nám všem drahé světice z českých kořenů, sv. Anežky.
Mluvit o životě sv. Anežky je, alespoň předpokládám, téměř zbytečné, vždyť tolik o ní bylo v posledních letech, zejména při jejím svatořečení a vloni, při národní pouti do Říma, řečeno.
Sv. Anežka se zapsala nejen zlatým písmem do dějin našeho národa, ale i do srdcí jak svých současníků – pro svoji dobročinnost, péči o nemocné a důslednou lásku ke Kristu, s níž přijímala všechny potřebné a odmítala sňatky s nejmocnějšími panovníky své doby. Stejně tak ji události posledních, více než 30. let, pro změnu vrývají do srdcí dnešních, nejméně dvou generací, vždyť se stala symbolem nové svobody, obrody národa a události roku 1989 se jí připisují coby iniciátorce zázraku.
Její svátek píše dějiny našeho národa, a to hned ve dvou kapitolách. Ta první se váže k pohnuté historii českého národa ve 13. století, ta druhá, nedávná, ke sklonku století dvacátého.
Otevřme tedy nejprve kroniku naší historie na stránce 13. století. Příliš se tehdy krví a násilím nešetřilo a země byla zmítána lokálními konflikty, v nichž šlo, jak jinak, především o moc a majetek. Královskou rodinu nevyjímaje. Tato země potřebovala usmíření, vzájemné odpuštění a obětující se lásku. Nabídla ji drobná, něžná, královská dcera. Ta, od níž se očekávalo, že jako manželka některého z evropských panovníků slepí manželstvím křehký politický mír, dokázala mnohem víc. Nejprve usmířila vlastní znesvářenou rodinu, v níž stál královský otec Přemysl Otakar I. proti svému synu Václavu I., a konflikt hrozil další občanskou válkou. Poté, pod vlivem idejí sv. Františka a pod vedením sv. Kláry, spojila svůj život se sestřičkou chudobou. Česká princezna, podvakráte odmítla ruku krále a císaře, a namísto toho nabídla svůj život Nejvyššímu Pánu, Králi nebe a země - Ježíši Kristu.
Tento nebeský Ženich si ale vyžaduje vždy celého člověka a mladá Anežka, byla dobrou žačkou v Jeho škole víry, naděje a lásky. Na Starém městě založila klášter pro tehdy novou řeholi františkánů a vzápětí i pro jejich ženskou větev, tzv. klarisky. Na chudé a nemocné pamatovala založením špitálu. Nakonec sama vstoupila do řádu dcer sv. Kláry a jmenováním papeže Řehoře IX. se stala ve svém klášteře abatyší. Ve svém klášteře Na Františku pak žila sv. Anežka až do své smrti r. 1282.
Anežka také stála u kolébky jediného českého řádu: „Křížovníků s červenou hvězdou“. Z jejího popudu byl vystavěn nový špitál u kostela sv. Ducha, kde křížovníci působili.
To byla tedy ta první stránka naší české historie, zahrnující Anežčin pozemský život. Je tu však ještě stránka druhá. I v ní hraje Anežka významnou úlohu. Vystupuje v roli nebeské přímluvkyně. Když byla 12. listopadu 1989 v Římě svatořečena, roztrhl se doslova se zázraky pytel. Po dlouhých 40. letech bylo možné vycestovat na západ; na její svatořečení vypravil stát zvláštní vlaky. Česká televize vysílala ze svatořečení přímý přenos - to byly skutečnosti do té doby jen z oblasti utopie. Pak přišel 17. listopad s masakrem na Národní třídě, poté následovala děkovná bohoslužba v katedrále, kde nezapomenutelně hřímal kardinál Tomášek o tom, že církev je na straně národa a pak už za cinkání klíčů a v sametovém provedení, dodýchal komunismus.
Náš národ trpí, krom mnoha jiných, i nemocí nazývanou „krátká historická paměť“, proto je dobré si stále připomínat tyto události, které nás vrátily, jako demokratickou zemi, do středu Evropy. Nechtěl jsem dělat přednášku z historie či politologie. Šlo mi o to ukázat na naši drahou světici, sv. Anežku, a vnímat ji jako symbol usmíření, odpuštění, pokory a pokoje, toho pokoje, který svět nemůže dát, ale který skrze Krista můžeme vnímat, přijímat a rozdávat my všichni, jen budeme-li chtít. Naslouchat Kristu a svým bližním, usilovat o porozumění a pokoj, to je to, co náš svět nyní nejvíce potřebuje. A spolu s nejlepším učitelem, Ježíšem Kristem, je nám dobrou učitelkou i naše sv. Anežka.
Jiří Vojtěch Černý
Foto: Wikipedia
