Stopy na pobřeží

Starý člověk se ohlédl po svém dlouhém životě a ten se mu jevil jako stezka, vinoucí se po mořském břehu. Místy byl písek hladký a měkký, jiná místa však byla pokryta oblázky; byly tam však i skály, do nichž bije příboj, i místa posetá ostrými úlomky ulit škeblí a mořskými ježky. Mohl vidět dva páry otisků nohou sledujících onu stezku. Jeden pár z nich byly jeho vlastní stopy a ty druhé patřily Bohu, který jej věrně doprovázel po celý život. A tu si starý muž s velkým údivem povšiml, že v místech, kde stezka byla obzvláště krkolomná, táhl se po ní pouze jeden pár stop. Zeptal se: "Jak jsi mne, můj Pane, mohl opustit právě ve chvílích, kdy můj život byl skutečně tvrdý?" "Mýlíš se, můj synu," odpověděl Bůh. "Právě v oněch chvílích jsem já tebe přenášel."

A tak jsem si mimoděk připomněl starodávnou, ale stále platnou moudrost z jedné čítankové básničky mého dětství:

"Kdo Boha má za pevný hrad,

ten nemusí se Zlého bát.

I v bouři může kliden být,

neb Bůh nad ním svůj drží štít..."

Překlad a komentář Karel Voplakal

Text v AJ:

Footprints along the sea  

An old man was looking back at his long life. He saw it as a path going along a beach. Sometimes the sand was smooth and soft, other places were covered with pebbles, but there were also rocks filled with water, broken shells and sea urchins. He could see two pairs of footprints that followed the path. One pair was his and the other one belonged to God, who had accompanied him all his life. With a big surprise the old man realised that in the places where the path was really rough  he could only see one pair of prints.

"Why is it, my Lord, that you left me when my life was really tough? ", the old man asked.

"You are wrong, my son," God answered. " It was when I was carrying you."