Štěstí je nadosah

2 Král 5,14-17

Lk 17,11-19

28. neděle v mezidobí

Nepochybně znáte úsloví: „Nevděk světem vládne“ a je to, žel, úsloví smutně pravdivé. Kolikrát jsme očekávali poděkování od druhých a bolestně jsme nesli, jak bylo naše úsilí, naše dobrá vůle přehlížena, nedoceněna. Mám za to, že dokonce platí nepřímá úměra: čím více toho pro druhé vykonáme, čím více se pro ně obětujeme, tím méně vděku se nám dostane. Naši bližní a blízcí pokládají za samozřejmost to, co zdaleka samozřejmé nebylo.

V běžném, společenském životě, dokážeme děkovat za každou maličkost, zatímco u svých nejbližších – mezi manželi, mezi dětmi a rodiči nám slova díků a postoj vděčnosti namnoze chybí. A co teprve mezi člověkem a Bohem! Od Boha jsme dostali všechno, úplně všechno – a přece: všechno bereme jako danost, jako samozřejmost, máme, a to velmi klamný, pocit, že na vše máme právo. Tady je ona výše zmíněná nepřímá úměra až „do nebe volající“! Ačkoli je každý den; naše schopnosti, naše zdraví, také naše víra darem shůry daným, Bohu, tomuto Dárci všech darů tak málo, pokud vůbec, děkujeme.

O vděčnosti „těch cizích“ a nevděčnosti „těch vlastních“ (z hlediska víry) jsou i dnešní biblické texty.

V prvém čtení jsme slyšeli o vděčnosti Námana – velitele aramejského vojska. Úryvek je vytržen ze souvislosti, a tak jste neslyšeli, kterak se tento velitel nepřátelského kmene dostal k proroku Elizeovi, ani o tom, jak se zdráhal poslechnout jeho výzvy, aby se sedmkrát ponořil do vod Jordánu. Nyní už vystoupil z jeho vod a vidí, že se jeho tělo zázračně uzdravilo – a pln vděčnosti vyznává – on, pohan!, víru v izraelského Boha: „Už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“ To je silné vyznání od toho, který ctí pohanské bohy. A pak Elizeovi nutí vpravdě královské dary. Ten je ale odmítá přijmout, a tak si Náman nabírá půdu z izraelské země, aby mohl uctívat Hospodina ve své zemi: „tvůj služebník už nebude obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu“. On, velitel nepřátelského vojska vyznává svoji víru v Boha Izraele a v pokoře se sklání před Božím služebníkem Elizeem.

Rovněž v evangeliu je to cizinec, Samařan, kdo se sklání před Božím Synem a vyznává víru v Hospodina.  „Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.“

V obou případech je to cizinec, nevěrec, který prokáže více vděčnosti, pokory a úcty k Bohu Izraele než ti, kteří v Boha věří. Ti berou své uzdravení jako samozřejmost a neobtěžují se s děkováním. Přitom jde o uzdravení nepopiratelné, nezpochybnitelné, zázračné. Vždyť malomocenství, je nevyléčitelné, nadto jde o nemoc, která z člověka činí „mrtvolu za živa“. Nejen, že mu odpadávají kusy masa z těla, ale činí jej mrtvým i společensky a nábožensky, jako nečistého jej vyřazuje ze společnosti. Kristus ony malomocné posílá ke kněžím, kteří jediní je mohli prohlásit za uzdravené, a tak se mohli opět začlenit do společenství ostatních souvěrců. „Jděte a ukažte se kněžím!“ Ježíš nečiní rozdíly mezi Židy a Samařany a oni: „jak odcházeli, byli očištěni.“ (Uzdravení se tedy nejspíš neudálo hned, naráz, ale v průběhu jejich cesty.) Devět z nich (Židé), pokračují dále ke knězi, dále směrem k Zákonu. (K Zákonu, který je pro syny vyvoleného národa pevně stanovenou cestou. Těch devět si z cesty udělalo cíl. Jejich cesta k uzdravení skončí tím, že se ukáží knězi.) Pouze jeden, když zpozoruje a uvědomí si, že je uzdraven, se obrací a vrací k Ježíši. On jediný se skutečně obrací ve smyslu metanoie – od nemoci ke zdraví, od časnosti k věčnosti. Obrací se k Ježíši, aby poděkoval. (Obrazně, od mrtvého Zákona k živému Zákonodárci.) Ale jak poděkoval! Tím, že „velebí Boha!“ Což neznamená nic menšího, než že uznal Ježíše za Božího Syna, za Mesiáše; že vyznal svoji víru v něho a že mu s hlubokou pokorou a radostí vzdává hold a dík. A je to Samaritán! Ten, který nectí Hospodina, Boha Židů, a právě on vyznává pravou víru, pokoru a vděčnost u nohou Božího Syna. A co říká Ježíš onomu děkujícímu Samaritánovi? „Vstaň a jdi! Tvá víra Tě zachránila!“

 „Vstaň a jdi! Tvá víra Tě zachránila.“ V tom vnímám i slovo pro nás! Ježíš zde ukazuje na hlubokou souvislost mezi vírou a vděčností. Ony patří neodlučitelně k sobě. Víra v Boha bez vděčnosti za všechny dary, které jsme od Boha dostali (darem života počínaje) je stejně nesmyslná a neúplná, jako vděčnost bez víry. (Jak mohu přijmout dar a těšit se z něho, neznám-li, nebo nevážím-li si dárce.) Má-li být víra osobním vztahem k Bohu, pak nejvlastnějším vyjádřením je nejen naše modlitba díků a chval, ale také Eucharistie, která je, (přeloženo z řečtiny), „díkůvzdáním“! V Eucharistii děkujeme Bohu Otci, prostřednictvím zpřítomněním Největší oběti lásky – lásky Božího Syna. Není většího a vznešenějšího vyjádření vděčnosti Bohu a Ježíši, než naše účast na Eucharistii, na díkůvzdání. Vždyť konečně; každý Boží dar je přijímán v plnosti jen tehdy, když za něj člověk vzdává díky, když děkuje.

 Dovolím si, jaksi „pod čarou“, být osobní. Čím jsem starší (a já už něco pamatuji), tím více cítím vděčnost – za každý den, za tisícero maličkostí, za dar života a zejména dar kněžství. Není dne, kdybych co chvíli neděkoval – vždyť my jsme doslova zahrnováni tolikerými „Božími pozornostmi“. Mládí ve své síle nevnímá „dary shůry“ a všechno bere jako samozřejmost. Teprve životní zkoušky, období nemocí i bezmoci, životních pádů a ztrát, nás činí pokornějšími a vděčnějšími. Toužíme po štěstí, pídíme se po kdečem, jsme nespokojení – a přitom: štěstí je nadosah a pokoj najdeme v pokorném vědomí svých limitů a slabosti a ve schopnosti radovat se z maličkostí a vděčnosti k Dárci všech darů, a také k těm, kdo jsou kolem nás. Vždyť: nic není samozřejmost, všechno je dar. A tak: „díky Ti, Pane!“

Jiří Vojtěch Černý