Stav našeho srdce rozhoduje o tom, zda budeme Bohem vyslyšeni a zachráněni

Sir 35,15-22

Lk 18,9-14

30. neděle v mezidobí

Dnešní homilii začnu citací z prvého čtení, z knihy Sirachovcovy: „Protože Bůh je spravedlivý, nestraní nikomu …“ Bůh, nejvyšší garant spravedlnosti a práva, je nestranný, nebo ještě jinak: projevem Boží spravedlnosti je nestrannost. To je nanejvýš důležitá informace. Všichni toužíme po spravedlnosti a všichni jsme nejednou zakusili trpkou chuť stranictví, upřednostňování „těch druhých“ a přece: nikdo z nás není nestranný, vždyť všichni nějak favorizujeme své blízké, nadržujeme svým přátelům a prosazujeme své nejbližší. Stranickost, která je prohřeškem proti lásce a spravedlnosti, je součástí našeho života, to je realita. Co s tím?

V prvé řadě je třeba si uvědomit, připustit, že neměříme všem stejným metrem, že své sympatizanty upřednostňujeme a na jiné se díváme „skrz prsty“. Přiznat si, že nejsme spravedliví a prosit o dar nadhledu, o schopnost povznést se nad svá úzkoprsá měřítka a snažit se dívat na druhé Božíma očima. „Protože Bůh je spravedlivý, nestraní nikomu …“ Sirachovec rozvádí své tvrzení na příkladu chudáka, znevýhodněného a opuštěného. Takový nemívá ve světě zastání, právě naopak. Svět fandí úspěšným, bohatým a outsidery přehlíží – to známe všichni. Ale u Boha tomu tak není. (Naštěstí.) Bůh jako by právě ty poslední upřednostňoval, ústy Sirachovce ujišťuje, že „vyslyší modlitbu utištěného, nepohrdne sirotkovou prosbou, ani vdovou.“

Samozřejmě, neplatí to paušálně, že by u Boha došli vyslyšení jen chudí a bohatí ostrouhali, ono ani nejde o chudobu reálnou, jako spíše o chudobu ducha. Mám za to, že když Ježíš říká své: „Blahoslavení chudí v duchu“ odpovídá to Sirachovcovým slovům. Konečně, to evangelium je excelentní ukázkou toho, jak nás vidí Bůh a jak vnímá naše modlitby.

„Dva lidé jdou do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník.“ Dva lidé, kteří mají společnou cestu, společný úmysl – a přece jsou tak protikladní. Ostatně, Ježíš je skvělý pedagog a psycholog a úmyslně své příklady vyhrocuje do protikladů. Mezi farizeem a celníkem dlí hluboká propast – společenská i morální. Farizej je vskutku příkladným mužem víry a nejspíš i mravů – a přece, před Bohem to prohraje na celé čáře. Odchází neospravedlněn. Proč? Protože předstupuje před Hospodina se sebevědomým výčtem svých kvalit – a ty jsou nesporné: vždyť dává Bohu více, než předepisují předpisy, postí se více, než druzí a modlí se usilovněji. Je tak dokonalý ve svých očích, že Boha vlastně ani nepotřebuje, on se mu jde ukázat, předvést a vrcholem jeho pýchy je, když děkuje, že není jako ti druzí. Jako ten celník tam vzadu…

Farizej stojí vepředu, aby byl Bohu a lidem okolo pěkně na očích; celník, vědomý si svých chyb, svého kolaborantství a nejspíš i nepoctivých zisků se krčí vzadu a neodvažuje se ani pozdvihnout oči k Bohu. Bije se v prsa a prosí o smilování: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“

Dva hříšníci se jdou modlit do chrámu – rozdíl je ten, že jeden o sobě ví, že je hříšník a kaje se před Bohem, zatímco druhý, ač navenek dokonalost sama je vlastně ještě větším hříšníkem. Protože hřeší proti lásce; protože pýcha je největším hříchem. To si však ve své zaslepenosti nepřipouští, vždyť podívejte se, jak jsem zbožný, co všechno pro Hospodina dělám … Touží však Hospodin po jeho desátcích? Netouží více po jeho lásce? Po jeho upřímnosti, nezištnosti? Po jeho pokoře?

Celník se bije v prsa – nikoli teatrálně, ale s lítostí a pokorou. Prosí o smilování – a pro jeho vnitřní pravdivost, pro jeho upřímnou lítost se mu ho dostane. Odchází ospravedlněn, zatímco farizej nikoli.

„Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Povyšovat se nad druhé je projevem trestuhodné pýchy. Poukazovat na druhé, hodnotit a soudit je, je nehorázná nespravedlnost. Poměřovat se s druhými (samozřejmě s těmi „horšími“) je pošetilost. A přece. Sympatizujeme s celníkem, ale v našich postojích, v našem jednání a smýšlení, je větší podíl onoho farizeje. I my, každý z nás, poukazujeme na své přednosti a skrýváme své nedostatky (pokud si jich jsme vůbec vědomi). Srovnáváme se s druhými, ne však s těmi, kteří nás převyšují, ale s těmi, kteří jsou: „no copak to nevidíte!“, horší než my. Chodíme ke zpovědi, ale chybí nám upřímná lítost – jako zpovědník bych mohl vyprávět o těch spravedlivých, kteří mi mluví o chybách a hříších svých partnerů a příbuzných a sami „jen trochu, někdy“ pokud vůbec … Jak málo je upřímných, kajících zpovědí.

Kdo se ponižuje – i tady ovšem může, a často se tak děje, vystrkovat růžky pýcha. Naše „ponižování se“ mnohdy zavání falešnou pokorou, která je vlastně skrytou pýchou. „Bijeme-li se v prsa“ bez lítosti, bez bolesti a pláče, pak hrajeme trapné divadýlko, kterým možná oslníme druhé, ne však Boha. Ten přece vidí do „hlubiny našich srdcí“, ten zná naše úmysly. Jak se říká v knize Samuelově: „Člověk soudí podle zdání očí, Hospodin vidí do srdce člověka.“ Jak nás asi vidí On? Nás nepoměrně více zajímá, jak nás vidí druzí.

Už několik posledních nedělí je tématem evangelia modlitba. Ne jinak i dnes, ti dva se jdou do chrámu modlit. Oba se obrací k Bohu v modlitbě, a přece je mezi nimi diametrální rozdíl. Jen jeden se před Bohem sklání a pokořuje a jen jeden je Bohem vyslyšen. Ten, který má, slovy dnešního žalmu (Žalm 34) pokorné a zkroušené srdce. „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje.“ Nejsou to tedy ani naše zásluhy, ani naše výřečnost, ale stav našeho srdce, který rozhoduje o tom, zda budeme Bohem vyslyšeni a zachráněni. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Jiří Vojtěch Černý