12.01.2016 10:30, autor: Jürgen Springer, překlad Sieglinde Kundrátová, kategorie: Stáří a stárnutí

Stáří jako "nejvyšší třída školy života"

Stáří jako "nejvyšší třída školy života"

Oběti nebo výherci

Teolog a sociolog Reiner Gronemeyer se v časopise „Universitas“ zeptal takto na hodnotové místo seniorů ve výkonnostní společnosti: „Není zcela jasné, jak se starým daří. Jsou oběti? Nebo jsou výherci? Jsou obojí? Jsou nejprve výherci (jak dobře situovaní mladí starci) a potom oběti (jako chatrné, vlastní autonomie zbavené objekty služeb)?“

Rovněž rostoucí (zvětšující se) skupina lidí musí ve stáří přijmout (strpět) mírné až značné omezení svých životních kvalit, protože je trápí tělesné nebo duševní nemoci a jsou odkázání na pomoc. Protože klasické rodinné svazky jsou přerušeny, situace těchto nejstarších často znamená izolaci, osamění a bezútěšná beznaděj. V současnosti se hovoří v Německu o 2,6 milionů lidí, kteří potřebují péči. Většina z nich je opatrována „největší národní pečovatelskou službou“, jak píše hamburská socioložka Hanneli Döhnerová v časopise „Znamení času“ a to doma příslušníky a přáteli rodiny.

Konkretně to znamená, že: 1,25 milionů lidí, kteří potřebují péči obdrží pouze příspěvek, to znamená, že jsou opatrováni bez podpory profesionálních služeb. „Dalších 616 tisíc lidí, kteří potřebují ošetřování žije rovněž v privátních-soukromých domácnostech, ale u nich se péče uskutečňuje přes ambulantní pečovatelskou službu. Méně než třetina lidí, jež potřebují péči, 764 tisíc lidí žije v pečovatelských zařízeních.“ - tak Döhnerová. Protože je péče namáhavá, cítí se neplacené ošetřovatelky a ošetřovatelé sem a tam vyhořelí.

Tato činnost znamená (a často ne málokrát) cestu do chudoby. Ve „Znamení času“ je citován postižený syn: „Po tom, co jsem převzal péči o mou matku, automaticky jsem sklouznul do smůly. Od té doby vidím kolem sebe velkou černou díru. Moje hospodářská situace se velmi zhoršila. Právě, když  myslím na svou budoucnost, musím počítat s chudobou ve stáří... Práci po péči s věkem přes 50 budu těžko shánět“. Také mnoho seniorů, kteří budou potřebovat péči, se dostanou do hospodářsky ožehavé (choulostivé) situace. Ta je sice, pokud možno, podchycena sociální pomocí („Pomocí k péči“). Ale úspory, důchod a sociální příspěvky stačí pouze pro pečovatelské zařízení. Důchodci, kteří se narodili před a během války a po celou pracovní činnost vkládali do sociální pokladny, jsou nyní na konci života odkázáni na podporu státu, což (a ne málo), považují za nedůstojné.

Politika sice od 1. ledna zákonem o posílení ošetřování, umožnila menší zlepšení pro pečující příslušníky, zvláště pro ty, kteří opatrují dementně nemocné. Všeobecně se ale situace pečovatelů – a tím také situace k ošetřovaným – nezlepšují. Brémský ekonom  pro pečovatelství (ošetřování) Heinz Rothagang vychází z toho, že toto dodatečné zvýšení o 2 miliardy EURO, které nastane až v roce 2017, vystačí pouze k udržení současné pečovatelské úrovně. Má to za následek, že pečovatelské potřeby vůči nemocným demencí budou v horším postavení, pokud do pečovatelského pojištění nepřiteče více peněz. Nesnesitelná představa. Hanneli Döhnerová míní: K zajištění péče v budoucnosti, je konečně nutná velká reforma, která vezme v úvahu situaci především člověka a žádná „reformka“.

Jak velmi se situace starších s jejich zkušenostmi, nadějemi a zklamáním obráží ve společnosti, ukazuje v rostoucí míře i film, literatura a tvořivé umění. Výživa lidí, kteří trpí demencí přivedla freiburgského Till Veltena (nar. 1961) k projektu, ze kterého vznikla kniha: „Hovory o demenci“ (Freiburg 2015). Dílo obsahuje rozhovory i velmi hodnotné fotografie, ve kterých je demence chápána jako životní prostor. Tak se na titulu nalézá starší žena, která se obrací láskyplně k sýčkovi, symbolu moudrosti. Pro Veltena bylo spouštěčem jedno setkání v roce 2011 s dementním tübingerským profesorem rétoriky Waltrem Jensem.

Velten, který mimo jiné studoval u malíře Gerharda Richtera od roku 2001, v tom nalezl těžiště, vést rozhovory s lidmi rozdílného původu a povolání. Jejich zážitky zviditelňuje v poslechových a čtecích komplexních instalacích. Velten se ptá: co vyvolávají dementně nemocní lidé u nedementních? Jeho kniha obsahuje rozhovory s 9 osobami, mezi nimi kadeřnice Diana Bölle, parapsycholog Walter z Lucadou, pracovník pohřební služby (kdysi se říkalo funebrák) Karl-Heinz Müller nebo Christoph Handwerk, kněz antroposofistické křesťanské společnosti.

Jeho nesystematicky vyvolené diskusní partnery pozval Velten nejprve na kávu do „Café WOGE“ ve Freiburgu. Otevřené setkání pro lidi s demencí, příslušníky jejich rodiny a zájemce. Je to nabídka kontaktu a přemostění. Středem je odpolední posezení u kávy, přičemž všichni například zpívají. Uprotřed tančí, nebo poslouchají přednesu básní. Potom hovořil umělec s vybranými hosty jednotlivě o jejich zkušenostech, které jsou v knize zdokumentované. V následujícím článku „Poslední samostatnost“ zastává freiburgský filosof Rainer Marten tezi, že demence je na základě četnosti jejího výskytu „Formou života“. Nepodniká se tu pokus, staré nechat zapomenou na stáří tím, že je svedeme k falešným mladistvým pocitům, nýbrž stáří se akceptuje jako konečná fáze života, pak si zaslouží titul „škola konečnosti“. To platí samozřejmě také pro každé těžké onemocnění, při kterém ze zkušeností má uzdravení jen málo šancí.“

Spoluiniciátor „Café WOBE“ Bernhard Kraus byl dotázán, jak si sám plánuje své stáří. „Myslím si, že nejde o to stáří si perfektně naplánovat a zajistit se. To jednoduše není možné. Ale otázkou je  základní schopnost v budoucnosti se na novou situaci moci připravit a věci, které jednomu dosud byly cizí, nějakým způsobem umět přijmout... Jsem trošičku alergický na větu, která se ráda říká při narozeninách, nebo když se narodí dítě: „hlavně zdraví“. Znám mnoho lidí, kteří vůbec nejsou zdraví. Děti, mladistvé, středního věku a docela staré. Nevěřím, že zdraví je to hlavní.

Důvěra v to celé velké

Co je ale to hlavní? Berlínský filozof Wilhelm Schmid se – rovněž v „Universitas“ přimlouvá za to, že právě stárnoucí společnost by se měla naučit „trpělivosti“. Její znovuobjevení by mohlo stáří „vzít nimbus – svatozář, být jedinou ztrátou. Minimálně můžeme dát stárnutí smysl, tento velký zdroj života nově objevit, nejprve individuálně pro nás samé s rostoucím počtem jedinců, ale také pro naši kulturu, která se tímto  způsobem může změnit. K tomu patří nalézt postoj k hranici života, ke smrti, umět pohlédnout na konečno, „v době kdy se blíží konec, možná dokonce docela děcky důvěřovat v to, patřit k většímu celku, nějaké metafyzické dimenzi.“

Evangelický teolog a dřívější vrchní církevní rada v Drážďanech Reinhold Fritz popisuje v časopise „Quatember“ stárnutí jako duchovní problém. Jako brzo 85letý se vidí v „nejvyšší třídě školy života“. Fritz vychází z toho, že těžší úkol leží ještě před ním: umírání. „To budu sám sebe pustit, nechat se padnout. Čím jsem starší, tím jasněji si uvědomuji, že mé roky mohou být sečteny.“ Chce se orientovat na Ježíše, který se na kříži modlil: „Otče, do Tvých rukou poroučím svého Ducha.“ Papež František radil nedávno křesťanům postavit se energicky proti „Kultuře vylučování, zvláště starých, a požadovat mezigenerační společnost. V žalmu 90 se k tomu říká: Nauč nás, jak máme počítat své dny, ať dojdeme k moudrosti srdce!“ Luther přeložil: „Abychom zmoudřeli“ – tak i aktuální denní církevní motto.

 

Článek "Spočítané dny" z časopisu Christ in der Gegenwart, Nr. 23/2015, II. část (redakčně zkráceno a rozděleno na dvě části)

autor článku Jürgen Springer, přeložila Sieglinde Kundrátová

 

Slavit stárnutí (I. díl)

 
 
Nahoru