26.05.2014, autor: Karel Voplakal, kategorie: Příběhy

Stalo se ve školní chemické laboratoři

Stalo se ve školní chemické laboratoři

Příběh, o němž píši, se odehrál před více než padesáti lety, ale vstoupil do povědomí celých generací studentů jako jakési "rodinné stříbro" absolventů Vysoké školy chemicko-technologické (její současný název zní: Česká chemická univerzita Praha). Svědčí o tom, že skutečně velký člověk, jakým tehdejší profesor organické chemie akademik Otto Wichterle beze sporu byl. Nežil v oblacích, nepovyšoval se nad jiné, ale měl pochopení pro své okolí, pro lidi, kteří se s ním nemohli srovnávat ani svým společenským postavením, ani znalostmi a životními úspěchy.

V době naších studií na oné vysoké škole byl pan profesor Dr. Ing. O. Wichterle, DrSc. už světově uznávaným odborníkem, ale přesto si ještě uchoval velmi mladistvý vzhled, což mohlo mnohé mýlit. Stalo se, že se přišel podívat do velké laboratoře, kde se budoucí chemikové připravovali na provádění různých organických syntéz. U velkých pracovních stolů právě sestavovali složité skleněné aparatury z jednotlivých komponentů a připevňovali je na chemické stojany. Jednomu studentovi se to jaksi nechtělo dařit - doslova mu to padalo z rukou - a byla obava, že místo chemické aparatury nadělá pěknou hromádku střepů. Pan profesor si toho povšiml, přitočil se k němu a ochotně, bez řečí mu s tím sestavováním pomohl. Kluk nabídnutou pomoc přijal jako samozřejmost a poděkoval dost ledabyle: "Tak ti dík! Máš to u mne!" Oslovený se jen tak lehce pousmál a odešel. Studenta ani nenapadlo, kdo mu právě pomohl: profesora nemohl poznat, protože nikdy na jeho přednášky nechodil. Byl totiž - stejně tak jako mnozí další študáci - přesvědčen, že by byla věčná škoda kazit se hezké dny účastí na přednáškách - vždyť přeci existují skripta, z nichž se dá těsně před zkouškami vše našprtat. Děvče od vedlejšího stolu se obrátilo na svého kolegu: "Že ty vůbec nevíš, kdo ti s tím pomáhal? To byl sám Wichterle, osobně!" "Člověče - to jsi mi nemohla říct dří! Jak jsem to moh vědět - dyť já jsem ho nikdy neviděl! To je teda průšvih. A já zrovna pozítří mám jít k němu na zkoušku! Ten mi to pěkně osladí. Mně snad z toho trefí pepka!!" Když pak přišel den zkoušky a došlo na "lámání chleba", blížil se náš hrdina ke zkoušejícímu váhavými kroky - a už od dveří se omlouval: "Pane profesore, promiňte, já jsem vás tehdy hned nepoznal..." Ale profesor se docela přátelsky usmál: "Co se omlouváš, přece o nic nejde - ale víš co? Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme si přece předvčírem tykali - tak si tady sedni, udělej si pohodlí - a vytáhni si otázku!" A věřte-nevěřte, vytvořila se příjemná pohoda, zmizela nervozita - a zkouška dopadla velmi dobře...

 

Karel Voplakal

 

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru