Správná rovnice
Sk 7,55-59
Jan 17,20-26
7. neděle velikonoční
Chceme-li zjistit, jaké bude počasí, docela samozřejmě zvedneme oči k nebi, k obloze, a hledáme tam odpověď. K nebi také mimo-děk zdviháme oči, když hledáme odpověď na jiné, závažnější otázky, na otázky duchovní povahy. A k nebi také obracíme svůj vnitřní, duchovní zrak, když potřebujeme duchovní posilu a po-moc, takříkajíc „shůry“.
Oba hlavní protagonisté dnešních biblických čtení také zvedají svůj zrak k nebi a hledají tam odpověď, ne však na to, jaké bude počasí. Hledají tam nahoře sílu a jistotu.
Prvé čtení i evangelium, začíná podobnými slovy:
„Štěpán, plný Ducha sv. pohlédl k nebi…“
„Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se…“
Je toto náhoda? Jistě není, ale ono toho podobného, u obou litur-gických čtení, je mnohem více. A mnohem důležitějšího, než je-nom v tom, že Štěpán, stejně jako Kristus, hledají oporu a pomoc nahoře u nebeského Otce a ne na zemi, mezi lidmi. (Lidé je totiž, ukřižují nebo ukamenují; nám dnes alespoň hodí klacky pod nohy.)
Jáhen Štěpán, nepochybně muž mimořádných kvalit, stojí před soudem. Jeho postavení je beznadějné: jeho horlivost, víra, kterou neskrývá, a navíc křiví svědci a nespravedliví soudci, to vše jasně spěje k rozsudku smrti. A on si to ještě v poslední chvíli „pohorší a zpečetí“. Odvolávat se před Veleradou, doslova alergickou na jakoukoli zmínku o Ježíši Nazaretském, na Syna člověka po Boží pravici, to už je vrchol nerozumu! Už ani nečekají na soudní pro-cedury a alespoň zdání řádného soudu, a vedou Štěpána na popra-vu. Ukamenováním, jak bylo u Židů zvykem. „Tak Štěpána ka-menovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“
Dvakrát Štěpán stačil pod palbou kamenů promluvit; v prvém případě prosil za přijetí toho nejcennějšího, co člověk má, tedy: nesmrtelné duše; a v druhém prosil za své katany, ovšem také za jejich duše, vždyť přičítat či odpouštět hříchy bude Bůh na soudu - a tam bude soudit naše duše, ne těla. V obou případech tedy prosí za odpuštění - pro sebe i pro druhé. Velikost Štěpánova tkví právě v tom, že se ve chvíli smrti modlí za své vrahy a prosí za odpuštění!
To byl Štěpán. A teď Ježíš v evangeliu. Je už jen několik málo hodin před jeho smrtí. A On dobře ví, co ho čeká. Už skončila večeře, které se bude po všechny věky říkat „Večeře Poslední“; už pronesl svou modlitbu nad chlebem a vínem a proměnil je ve své Tělo a svou Krev. Už Jidáš odešel k Veleradě a jejím pachol-kům, aby jej prodal za třicet stříbrňáků… V posledních chvílích své svobody, pár hodin před svou smrtí, se Ježíš modlí a prosí za své učedníky a za ty, kteří v Něho pro jejich slovo uvěří. Prosí svého Nebeského Otce o ten nesmírný dar, kterým je víra a jed-nota. Ve své modlitbě Kristus zdůrazňuje, čím je jednota tak dů-ležitá:
- „Aby všichni jedno byli, jako ty Otče, jsi ve mně a já v Tobě.“ To je jednota mezi Otcem a Synem. Jednota v BOHU.
- „ať jsou oni v nás jednotní…“ to je jednota v BOŽÍ LÁSCE.
Kristus prosí, aby v nás proudila Boží láska. To však nebude možné, pokud nebudeme my sami jednotní, pokud budeme rozdělení - a je zcela jedno, zda nás budou rozdělovat různé konfese, politické názory nebo společenské postavení. Vše co lidi rozdělu-je, je současně odděluje od Boží lásky. (A má to svoji neúprosnou logiku, neboť ďábel – diabolos, je tím, kdo působí rozdělení; to je jeho zásadní charakteristika – plynoucí už z jeho názvu, z řeckého „dia-ballein“= rozdělení).
Bůh je tím, kdo sjednocuje, spojuje, smiřuje. Ježíš tuto Boží vůli k jednotě, vyjadřuje v prosbě při svém loučení: - „ať jsou v dokonalé jednotě, aby svět uvěřil, že Tys mne poslal…“ To je přání misionářské. Boží láska má být čitelná tím, že křesťané, její nositelé, jsou přáteli Kristovými a navzájem bratry. Vždyť pouze jednota mezi věřícími může být oslovujícím důkazem pro víru v Ježíše, pro okolní svět. Pouze vzájemná láska, nikoli prázdné proklamace. Opravdu jednota křesťanů je tím, co svět oslovuje.
Ježíši nesmírně záleží na této jednotě. Uvažme, že svoji prosbu o jednotu pronáší těsně před svou smrtí, jak mu tedy musí ležet na srdci ve chvíli, kdy se už šetří slovy. „Aby jedno byli, jako my jsme jedno…“ To, oč Kristu jde, to není pouze vzájemná (případně vnucená, jak je obvyklé v politice), jednota, ale opravdová láska. V lásce jde o něco mnohem většího, než o nějaké formální, vnějškové a nezávazné, sjednocení. Jde o tutéž hodnotu, která Ježíše spo-juje s Otcem: a to je jednota dokonalé lásky. Ježíšova láska je jednota a jednota je láska - nejhlubší, nejryzejší láska, jakou se milují Otec a Syn. A o takovou jednotu Kristus prosí, - na takovou jednotu svým učedníkům ukazuje - a k takové jednotě je vyzývá!
Ježíš jakoby spojuje jednotu a lásku v jedno – a to je správná rovnice. Způsobů k jejímu správnému řešení v našem životě je mnoho; od tolerance, velkorysosti, ohleduplnosti, přes schopnost oběti, pokory až k ochotě k odpuštění. A opět – nejen formálnímu, ale vše a všechny zahrnujícímu odpuštění, které se zdá snad až nemožné, které bolí… Zkrátka takové, jaké prokázali Štěpán i Ježíš, vůči svým nepřátelům, ale i takové, jaké musí nejednou manželé prokazovat vůči sobě samým, vůči svým dětem, a děti zase vůči rodičům, a jindy třeba nadřízeným, intrikánům, bezohledným sobcům, copak bychom si nedokázali, každý z nás, za odpuštění druhým dosadit nějakou tvář, nějaký bolestný zážitek?
Myslím, že o takové lásce a jednotě mluvil Ježíš. A nejen mluvil. Naplnil svým životem – a tak nám dal příklad. Už dříve řekl na adresu svých učedníků, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele“. I když je náročným a důsledným učitelem, po nás nechce tak zásadní projev lásky. Ale odpuštění, úsilí o jednotu a vzájemnou lásku, tu po nás požaduje naprosto oprávněně. A na nás je, snažit se tuto jeho poslední prosbu, tento testament lásky a jednoty, vyplnit.
