24.05.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Společný střed, kolem kterého se můžeme sjednotit

Společný střed, kolem kterého se můžeme sjednotit

Sk 1,12-14

1 Pt 4,13-16

Jan 17,1-11

7. neděle velikonoční

Skutky apoštolské volně navazují na událost Nanebevstoupení, kterou jsme oslavili ve čtvrtek. Apoštolové, ještě celí zmatení z Kristova, tak zvláštního a nevysvětlitelného, odchodu k Otci, odchází do domu, kde se shromažďují (nejspíš už od Kristova ukřižování), kde jsou „všichni pohromadě, spolu s ženami“ a kde, s odstupem hleděno, vytváří první společenství církve. A jako takové mají i všechny znaky, jaké má církevní společenství mít. My jsme je slyšeli v poslední větě Lukášova úryvku: „Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách, spolu s ženami a s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.“ Jmenovitě je zde zachycen sbor prvních biskupů (apostotoloi=episkopoi=biskup), také Ježíšova matka Panna Maria, ostatní ženy a jeho příbuzní, což je myšleno šířeji než v dnešní době. (Zahrnuje to širokou rodinu, nejen přímé pokrevní vztahy.) Řečeno dnešní terminologií, je zde papež – hlava pozemské církve, biskupové a sbor věřících – laici. A to, co je to daleko podstatnější, co je spojuje – společně se modlí!

Společenství, modlitba, jednota, vzájemné sdílení; v neposlední řadě také Panna Maria – což to nejsou znamení církve? A tato skupinka (skoro bychom mohli říci, zárodek) prvotní církve, ve vzájemné jednotě prožívá intenzivní přípravu na seslání Ducha sv. Ještě, pravda, neví, jak bude vypadat ono: „Já vám pošlu jiného přímluvce“ a „budete pokřtěni Duchem svatým“, jak jim Ježíš slíbil. Ale více než ví, tuší, že půjde o něco mimořádného v jejich životě následovníků Krista, k němuž byli jím samým pozváni a posláni.

Sv. Lukáš ve Skutcích apoštolských píše: „Jednomyslně setrvávali v modlitbách!“

Toto vidím jako ideál církve, jehož se snažíme dosáhnout, ale nevím, zda jsme někdy skutečně dosáhli. Jednomyslnost není uniformita, jednomyslnost je sjednocení se ve společném cíli i v úsilí, jak jej dosáhnout. A naše společenství – farní, (ale i kněžská a řeholní), jsou často velmi vzdálena tomuto ideálu. Preferujeme své vidění cílů; uvnitř společenství vytváříme skupinky a frakce, vymezujeme se proti sobě a tak narušujeme vzájemnou jednotu. Prosazuje sebe a své názory; navzájem se osočujeme a dáváme průchod svému egoismu. Nejsme jednotni ani ve smýšlení, sociálně, ekonomicky, ani ideově. Sebeprosazování je nám bližší, než schopnost ustoupit druhým – mohl bych pokračovat v této smutné bilanci soudobé církve dál, ale nechci. Spíše si onu větu: „jednomyslně setrvávali v modlitbách!“ vezměme jako téma pro zpytování svědomí – a to bez výjimky každý z nás.

Na modlitbách – jsme opravdu církví, která se (dokonce společně) modlí? Je modlitba srdcem církve? Nemám na mysli toliko osobní modlitbu, spíše bych chtěl zdůraznit onu společnou modlitbu církve. Má různé projevy – od modlitby breviáře, přes společné modlitby ve společenství místní církve: společné slavení eucharistie; společné modlitby díků a chval, adorace; setkání modlitebních skupin (Modlitby otců, matek; setkání mládeže; modlitby Růžence; církevní společenství různých věkových a sociálních skupin) také společné poutě; farní katecheze i neokatechumenát; konference a semináře, exercicie – jak široká a pestrá je nabídka, a jak skoupá je mnohdy poptávka. Avšak, naše aktivity, byť chvályhodné, nejsou tím nejpodstatnějším, samy o sobě nepřispívají k jednotě. Abychom mohli být jako jedno společenství, „jednoho srdce a smýšlení“, musíme mít společný střed, kolem kterého se můžeme sjednotit. A tím je Ježíš Kristus. (Bez Krista budeme, možná aktivními, ale vyčpělými spolky – to by pak měl pravdu jeden politik, který před lety přirovnal církev ke spolku zahrádkářů …)

Druhé čtení z listu sv. apoštola Petra, vyzdvihuje další, zcela zásadní prvek křesťanství a společenství. A tím je pokojné, dokonce radostné, nesení všech obtíží, křížů, pronásledování a utrpení pro víru: „Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově …. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží.“ Jaký je důvod této radosti? „Moci radostně jásat při jeho slavném zjevení.“ A důvod k velebení Boha? „To, že jsme křesťané!“ V těchto Petrových slovech nehledejme žádnou pozemskou logiku, my se kříži, utrpení, urážkám bráníme – a tady mluví Petr, první papež, o tom, že by měly být pro nás důvodem k radosti!?

Tato Petrova slova nám více přiblíží závěr Ježíšovy „řeči na rozloučenou“, tak jak jsme ji slyšeli v evangeliu. Uzavírá ji modlitba s prosbou o oslavení Otce, skrze oslavení Syna. Způsobem, jímž Kristus oslavil svého Otce, nebyla výslovně jeho výkupná smrt, ale ztotožnění se s Boží vůlí, s jeho dílem, které mu Bůh svěřil. A důvodem oslavení učedníků má být to, že poznali – (v Bibli jde vždy o poznání nikoli rozumem, ale srdcem, prostřednictvím vztahů) že všechno, co jim Ježíš předal, pocházelo od Otce. Že přijali Kristova slova, která měla svůj původ v Otci.

Závěr Ježíšovy modlitby – modlitby ve večeřadle v předvečer jeho smrti! – patří jeho učedníkům: „Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé, je mé.“

Tady už nejsou žádné hranice – času ani prostoru. Zde je vydání se Syna Otci a prosba za všechny! – všechny nyní i všeho budoucího času, kteří přijmou víru v Božího Syna a jeho Otce. Víru v to, že vyšel od Otce, s Otcem i Duchem svatým tvoří jednotu (Nejsvětější Trojici) a k Otci se po svém Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení navrátí.

Apoštolové hloubce těchto slov nemohou rozumět. Ježíš jde k Otci, ale „nenechává je sirotky“, tvrdí, že „všechno Ježíšovo je i jejich, že jejich je i nebeský Otec.“ Budou muset projít temnotou a bolestí odloučení v Kristově smrti, i radostí ze setkání po Vzkříšení; a pak dalším odchodem, s nadějí na opětovný příchod.

Není divu, že Ježíš za ně prosí. Zůstávají, jakoby sami, uprostřed nepřátelského světa a než dospějí k poznání, že jedině skrze oběť sebe sama, mohou dospět k Otci; budou muset ještě mnohé vytrpět a pochopit. Potřebují Kristovu modlitbu! Potřebují dozrát v ohni Ducha svatého. Ten na ně sestoupí už za krátký čas. A do té doby se musí vzájemně podpírat a povzbuzovat ve společenství církve. A totéž potřebujeme i my. Pevné zakotvení ve víře, naději a lásce, a to uprostřed Kristovy církve. Věřím, že ve večeřadle se Ježíš modlil i za nás. Ano, za každého z nás. A my, my se zase máme modlit za sebe navzájem, abychom tak naplnili společenství s Otcem, Synem i Duchem svatým i mezi sebou navzájem. Přijď Duchu svatý, naplň naše srdce a zapal v nás oheň své lásky! Amen.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru