03.11.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Snést se ze svých pomyslných výšin a přijmout své místo vedle Ježíše

Snést se ze svých pomyslných výšin a přijmout své místo vedle Ježíše

Mdr 11,22-12,2

Lk 19,1-10

31. neděle v mezidobí

Slova knihy Moudrosti, jimiž začíná dnešní bohoslužba slova, jsou slovy, která nás mohou dovést ke dvěma, víceméně podobným, vytržením: „Pane, celý svět je před Tebou jako prášek na vahách, jako kapka rosy, která zrána padá na zem.“ Celý svět – celé stvoření – je ničím, tak nepatrným (a pomíjivým) před Bohem Stvořitelem, jak kapička rosy. Celý svět – a co teprve člověk? Toto pouhé nic, tento atom nicotnosti. To je jeden úhel pohledu – rozvedený dále by nás nejspíš nechal padnout do propasti nicotné bezvýznamnosti, nihilismu a sebral by smysl naší existenci – vždyť jsme pouhé nic v hlubinách miliónů světelných let. (Ještě štěstí, že autor knihy Moudrosti věděl tak pramálo z dnešní astronomie.) Nicméně, druhý úhel pohledu, ten je mnohem povzbudivější. Otevírá jej následující verš: „Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal…“

Úchvatná slova. I ta kapička rosy, stejně jako človíček, ten nicotný vesmírný prášek, jsou předmětem Stvořitelovy lásky. Předmětem jeho slitování, jeho shovívavosti, odpuštění.

Uzavřeno: nic stvořeného není vyňato z Hospodinovy pozornosti, péče, lásky, slitování. Tím spíše člověk, kterého přece stvořil k svému obrazu! Který je živým odrazem jeho existence! Každá krůpěj rosy, každá vločka sněhu; každý sebenepatrnější kvíteček či živočich, ať v hloubkách moří, obývající zemi či brázdící nebe, není vyňatý z Boží péče a lásky – natož člověk! Nevím jak vás, ale mne to fascinuje. Vyvolává úžas, obdiv, uchvácení Boží láskou – a také děkování a chválu Boží. To je ten druhý úhel pohledu. Ten, který by nás měl zákonitě přivést ještě kousek dále - ke zpytování svědomí. Bůh je ten, kdo miluje člověka, kdo s ním má soucit. Kdo nám svěřil umělecké dílo nejvyšší hodnoty, jehož vrcholem je živý člověk, obdařený nesmrtelnou duší! Což by Bůh mohl nemilovat člověka, dílo svých rukou a svého ducha? Bůh má pro člověka slabost, co víc, dokonce jakoby měl zvláštní slabost právě pro ty, kdo jsou nejslabšími, stejně jako pro největší hříšníky.

A tímto smělým konstatováním se dostávám k dnešnímu evangeliu. Hlavní postavou se zdá být (lidmi, nikoli však Bohem) opovrhovaný celník Zacheus. A nedivme se. Vrchní celník byl tím samým také největším zlodějem. Každý ho znal, všichni jej zatracovali - ale i on je milovaným Božím tvorem, Božím dítětem! I on má srdce, byť ztvrdlé mamonem a hříchem. A i on je, jak jinak, docela přirozeně zvědavý. Proto není divu, že zpráva o tom, že Jerichem bude procházet ten zvláštní rabbi z Nazareta, o němž se toho už tolik namluvilo – jaký je, co činí, jak uzdravuje a narovnává spolu s údy pokroucené chápání Božího zákona, dokonce prý i mrtvé křísí, ta zpráva ho nenechá lhostejným.

Zacheus je zvědavý. Ale, je také soudný. Je si vědom toho, kým je, i jaké je jeho společenské postavení. Snad si i připouští, že mnohdy nejedná čestně, ale … což si každý z nás neumíme omluvit své jednání, své chyby? A pak, ještě jedna, ne bezvýznamná okolnost. Je malé postavy. Prostě prcek, který si uvědomuje, že mu lidé neuhnou a dopředu nepustí a vzadu zase nic neuvidí. On je však nejen vychytralý, je i chytrý. A tak svoji situaci vlastně docela elegantně vyřeší. Přispíší si, a dříve než bude obklopen výsměšnými pohledy ostatních lidí, vyleze na strom, který stojí uprostřed křižujících se cest, v místě, kudy ten zvláštní Ježíš musí přijít. A on, ukrytý v koruně a zakrytý listy, bude vidět, aniž by byl sám viděn, dobře to má vymyšleno.

Jenomže když na cestu našeho života vstoupí Pán, nic nezůstane utajeno, nic a nikdo se před ním neschová. Ani celník v koruně stromu. A také, už nikdy není nic, co bylo dřív. Setkání s Ježíšem člověka proměňuje, uzdravuje, narovnává nejen zdraví, ale i charakter – tedy – pokud jsme ochotni mu vyjít vstříc. Vylézt ze svých úkrytů, ze svých bezpečných vrcholů, slézt ze stromů své pýchy…

Ježíš už přichází. Obklopen učedníky, nevšímá si těch zvědavých čumilů kolem něho, ale zastaví se právě pod stromem, na němž se, teď už doslova krčí, Zacheus. A zazní slovo, které změní celý Zacheův život; slovo, které jej svrhne z jeho bezpečné výšiny a postaví jej do prachu cesty. „Zachee, pojď rychle dolů…!“ (V originále zvýrazněno: spěchej dolů!“) Slovo, jemuž nelze odolat, jež nelze přeslechnout. Zachea doslova stáhne ze stromu. Dav kolem zmlkne, dav těch spravedlivých, kteří teď nejspíš se zadostiučiněním očekávají, jak to Ježíš tomu lumpovi vytmaví. Zacheus však namísto slov odsouzení slyší z úst Ježíše přátelské slovo, slovo pozvání. „Dnes MUSÍM zůstat v tvém domě.“

MUSÍM! (Cožpak Bůh něco musí? Nemusí, on CHCE!) Zato Zacheus NEMŮŽE být bez Ježíšova pozvání. Zdánlivě se pozval Ježíš na večeři, ve skutečnosti je pozván Zacheus k Boží hostině lásky a odpuštění.

Ti okolo jsou nejprve zaskočeni, pak pobouřeni. Což není kolem dost vážených a zbožných mužů, kteří by Ježíše rádi přijali do svého domu? Ježíš však nepřišel pro ty „spravedlivé“, on MUSÍ k Zacheovi - aby jej uzdravil, aby ho zachránil. A Zacheus to ví. A ví také, že slovo Božího pozvání nelze nechat bez odpovědi: „Všechno napravím, polovici svého majetku dám chudým, a koho jsem ošidil, tomu odplatím čtyřnásobně!“ Z bohatého výběrčího daní je rázem chudák. Ale obdarovaný tak, že není většího bohatství. Zacheovi se dostalo odpuštění, lásky, spásy. A Ježíš tento královský dar stvrdí slovy: „DNES přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“ (Jako bychom v onom DNES mohli zaslechnout i Kristovo slovo z kříže: „Pravím ti, DNES budeš se mnou v ráji…“)

Ti spravedliví okolo jsou nejspíš roztrpčeni. Nedočkali se satisfakce, Ježíš nedal za pravdu jejich spravedlnosti, neocenil jejich zásluhy. Nikdo z nich nezaslechl slovo Ježíšovo, jen ten největší lump a zloděj. Tak to vidí oni – ti povýšení. Zatímco Zacheus, ponížený, který slezl z výšky na zem, hledí do očí Kristu a vidí v nich sám sebe – milovaného Božího syna, kterému bylo odpuštěno. Ti okolo, i když stojí na zemi, jsou ve svých očích velcí a odpuštění, to přece nepotřebují. A právě pro svůj postoj povýšené spravedlnosti se nesetkají s Kristem, s jeho pohledem. A tak nemohou v jeho očích spatřit sami sebe, svůj obraz. Kolik je tu paradoxů: Zacheus slezl a tím byl povýšen; ti okolo, kteří se nad Zachea a druhé hříšníky povyšovali, byli tím samým poníženi. Sami se odsoudili svým postojem. (Naplnili tak ono známé slovo Kristovo:„Kdo se povyšuje, bude ponížen.“) Pro svou nepřejícnost, pro svou pýchu, pro svou spokojenost sami se sebou. A teď, namísto aby se radovali nad záchranou hříšníka - reptají, což vlastně znamená, že se staví vůči Božímu Synu a Otcově milosrdenství. Nerozumí. Oni tenkrát, stejně i my dnes. Boží vůle zachraňovat i ty nejposlednější z posledních, znovu a znovu naráží na nepochopení lidí! A příčina? Tvrdost našich srdcí. Ježíš se na nás nedívá moralizujícím pohledem, nesoudí, ale miluje. „Nepřišel svět soudit, ale spasit.“ Zachea, stejně jako mne i tebe. Všechny nás, bez rozdílu zve, abychom už konečně slezli z těch svých, rádoby spravedlivých výšin, a téměř se nám vnucuje, abychom ho už k sobě pozvali. „Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo!“

Kéž by plodem dnešní bohoslužby slova, byl výron díků na adresu Boha Stvořitele, stejně jako jeho Syna Spasitele. Máme zač děkovat. A také máme zač prosit. Aby se nám už konečně otevřely oči. Abychom se snesli ze svých pomyslných výšin a přijali své místo vedle Ježíše. Pak mu možná také uvidíme do očí. Najdeme v nich bezpodmínečné přijetí, lásku a odpuštění. Kéž by pro nás tento pohled byl natolik pokorný a hluboký, abychom poznali pravdu o sobě samých, o svých bližních, a hlavně o Boží lásce. I na nás se Ježíš obrací se svým slovem: „Dnes musím, chci, toužím, zůstat v tvém domě. Být Tvým hostem. Prosím, pozvi mne dál!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru