28.06.2020, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Snažme se být lidmi vyváženými

Snažme se být lidmi vyváženými

Mt 10,37-42

13. neděle v mezidobí

Slavíme tuto neděli po včerejší sobotě, která byla velkou událostí v naší diecézi – hned 5 kandidátů kněžské služby řeklo své jedinečné, neodvolatelné ANO Bohu i svým biskupům. ANO Kristu a celoživotní službě kněžství. Použiji tedy této, pro církev radostné skutečnosti, k dnešnímu zamyšlení nad Božím slovem. Nebudu však mluvit o posvátné službě kněží, o jejich kněžském povolání, (o tom se toho o svěcení a primicích namluví dost a dost) ale v intencích biblických textů budu mluvit o druhé straně služby. O té, která není vidět, která se neoslavuje, při které nezní radostné Te Deum – a přece, která je pro službu kněze zásadní a důležitější, než ona viditelná část pastorace, než vyzdobené oltáře, kraječky a vyšívané ornáty a lesk církevních slavností. Možná už tušíte, kam mířím: ke slovům dnešního evangelia, kde zazní Kristovo nekompromisní: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden“ - a aby toho nebylo málo, ono, „není mne hoden“ zazní dokonce hned třikrát!

„Není mne hoden“ – spisovná, leč nikoli obvyklá věta. Možná by stálo se nad ní zamyslet. Co vlastně znamená „být hoden“? Neznamená to, ani mít, či nemít automaticky na to či ono, právo. Být něčeho, dokonce někoho – hoden, není samozřejmostí, nezakládá automatický nárok, spíše je, alespoň já to tak cítím, výsadou, odměnou, poctou… (Řecké slovo axios, které překládáme - být hoden, znamená původně „zvedat jedno vahadlo vah a uvést je tak do rovnováhy“. Tedy, jinak řečeno, být rovnovážný, rovnocenný, vyvážený. Výrazem axios není tedy řečeno, že si někdo něco zaslouží tak, že by měl na to nárok, nýbrž že jsou si dvě veličiny navzájem rovny, že se k sobě hodí.) A zde tato slova říká sám Kristus, Boží Syn. Být hodni Krista! Ze své strany (na své misce vah) si Krista zasloužit svým jednáním, postojem; z druhé strany, ze strany Kristovy, být obdarován a odměněn. A na čem se zakládá tato odměna? Stručně shrnuto – na sebedarování se Kristu. Na ochotě jej následovat na jeho cestě, která je, podobně jako naše, cestou kříže. Ostatně, o kříži je zde také řeč. „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“  Kříž nevyhnutelně patří k našemu životu. My v přeneseném slova smyslu, křížem nazýváme všechny těžkosti, obtíže, bolesti, utrpení, nemoci … Měl však Ježíš tyto naše lidské kříže na mysli? Jistěže ne. To by byl hoden Krista pomalu každý člověk, vždyť kříže se nevyhýbají nikomu z nás, bez ohledu na to, zda v Krista věříme, či nikoli. Ale nést kříž pro Krista, to je jiná! Následovat Krista skrze kříž – Kristův kříž, který On přijal dobrovolně a z lásky k nám a za nás. Zde by byla na místě další otázka? Jak přijímáme své kříže? A spojujeme je s Kristovou obětí? Neseme je pro víru? Pro Krista? Z lásky? Bez výhrad a bez reptání?

Při hledání odpovědi nám trochu napoví předcházející věty. Věty, které pronáší Ježíš k apoštolům, které si krátce předtím vyvolil. „Kdo miluje otce nebo matku víc, nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc, nežli mne, není mne hoden.“ Vytrženo ze souvislostí – kde bere Kristus právo na bezpodmínečnou lásku, přesahující přirozenou lásku k rodičům a vlastním dětem? Ale. On nám nic nebere! Nic nezakazuje, v ničem nezkracuje. On neporušuje přikázání péče o rodiče, ani rodičovské péče o děti. On toliko dává pořadí hodnot správný řád. On vyvažuje ony misky vah závažím lásky, aby byly v rovině. (Takže jinak řečeno, milujeme Krista jako své děti? Jako své partnery, jako rodiče? Dáváme mu stejný podíl pozornosti, péče, času?)

A pak, nepřehlédněme ono slůvko víc. „Více nežli mne“. Nejde tedy o to nemilovat děti a rodiče, zříci se lásky k nim i přirozené povinnosti o ně. Ale, nelze je stavit výše než Krista! Nad Krista! Nelze jimi zastiňovat svůj vztah – i své povinnosti ke Kristu!

(Dovolím si ještě jeden jazykový exkurz: „Kdo MILUJE!“ I zde je schován jazykový háček. Čeština, ač krásný a bohatý jazyk, má jen jedno slovo „milovat“ pro více vztahů. V textu je použito řecké slovo, které pouze označuje přirozenou náklonnost k těm, kteří k někomu patří, lásku k nejbližším příbuzným. Konečný smysl je tedy úplně jiný, než jak jej vnímáme dnes, v našem kulturním a jazykovém prostředí my.) To však nic nemění na závažnosti tohoto Kristova požadavku na adresu jeho následovníků. Tento Kristův požadavek je absolutní. Tak absolutní, tak nekompromisní, že to až bolí. Kristus si dělá suverénní, doslova radikální, nárok na naše srdce, na naši lásku. Na to nemá žádný člověk právo! To může chtít jen Bůh! A Kristus právě proto, že je Bůh, vyžaduje opravdu všechno: „Kdo neztratí svůj život pro mne, nenalezne ho.“

Ztrátě života pro Krista předchází jeho nalezení: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho…“ Nalézt, (v řečtině participium aoristu) předpokládá úsilí, hledání. „Nalézt svůj život“, zde znamená ukončený děj, možno říci: kdo se zabydlil v tomto světě, kdo si jej cení více, než života s Kristem a v Kristu, ten „svůj život ztratí“ – ztratí všechny dosažené mety, získaný majetek, moc a slávu – vždyť Kristus stojí výše, než všechny požitky tohoto světa. „Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“

Jinými slovy – nalézt Krista, žít s Kristem, v Kristu a pro Krista, znamená svůj život tak obohatit, naplnit, že všechno, co dosud bylo tolik důležité, lákavé a významné, ztrácí tváří v tvář životu s Kristem svou hodnotu, stává se bezcenným. Dobře to pochopil kupř. sv. Pavel, když říká: „Pro mě život je Kristus!“

„Nalézt svůj život v Kristu“, znamená mít v sobě, i vně sebe všechny vztahy správně uspořádané, vyvážené a vyrovnané. (Axios) Nepřeceňovat sebe sama, ani naše lidské vztahy (byť hluboké a čisté) nad duchovní vztah ke Kristu. Nespoléhat se jen a jen sebe, ani nečekat spásu od druhých, ale pouze od Krista. Řečeno takto, zní to samozřejmě a jednoduše, ale naplňovat ve svém každodenním životě, je velmi těžké. Protože to vyžaduje pevnou víru, odevzdanost, pokoru. Ale je to krásně smysluplné a naplňující.

Snažme se proto být lidmi vyváženými, křesťany hodnými své víry. Pak nám nebude činit takovou potíž milovat správnou měrou své bližní i Krista. Přijímat druhé à priori jako spravedlivé, bez předsudků, se štědrostí a velkorysostí, jako své bratry a sestry v Kristu. A teprve pak, s „čistým srdcem“ „nepřijdeme o svou odměnu“. Pak budeme hodni svého pozemského, a jednou i nebeského, života.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd do Řecka

 
Nahoru